PF MMXXII

 

Už zase chňapu přes pekáče

S Drahým si dárky pod stromeček nikdy nedáváme, ale letos jsme udělali malou výjimku. Už asi pět let ječím, že se naše kuchyňské chňapky rozpadají, a to nejen propálením a používáním, ale i sešlostí věkem. Takže jsme staré tři kousky konečně vyměnili za tři nové. Stav starých chňapek jsem nezdokumentovala, protože jsem je s radostí vyhodila dřív, než mě to napadlo.

Snad tyhle tři nové vydrží alespoň z polovičky tolik, co ty staré...

Veselé Vánoce

Všem přeji krásné prožití svátků Vánočních, hlavně klídek, pohoda, pozitivní myšlení a negativní testy.

Tedýsek

Vepřo-žebro-chlebo

Předevčírem jsem ulovila u řezníka něco málo vepřových žebírek. Rozhodla jsem se, že je budu pomalit a byla jsem zvědavá na výsledek. Na to, že jsem je takhle dělala prvně, byly výborný, ale příště budou o fous lepší, protože jsem zapomněla na česnek...

Žebírek bylo jen trošku, protože jsem chtěla vyzkoušet, jak na to. 

Připravila jsem si marinádu a strčila jí spolu s žebírky do igelitového pytlíku. Jednak to zabere v lednici míň místa a marináda se dostane k masu líp, než když je to v misce. No a co jsem použila na marinádu?

• olej
• 
  sladká paprika
• uzená paprika
• granulovaná cibule
• měl být i granulovaný česnek, na který jsem zapomněla!!!
  
• kmín
  
• zázvor
• kurkuma
• koriandr
• kari
• kajenská paprika
• sůl
  
• ždibet polohrubé mouky (protože jsem hladkou neměla...)
  

Množství všeho přiměřeně. Nejmíň kávová lžička, nejvíc asi tak dvě polévkové. Byly toho tak dvě decky. Všechno jsem prohňácala a nechala to marinovat skoro 24 hodin.

Dneska ráno jsem do hrnce hodila nahrubo nakrájenou cibuli a na ní vykydla obsah pytlíku. 

Zalila jsem to troškou vody (aby žebra nebyla zcela ponořená, ale aby se necmudila nasucho) a nechala jsem to pět hodin pomalit. 

Za nějakou dobu se bytem začala linout velmi příjemná vůně a měla jsem co dělat, abych nenakukovala pod poklici.

Prohrabala jsem svou kořenící syslírnu a připravila si něco jako grilovací omáčku.

Moc jsem se s tím nepárala, protože jsem doma měla originál barbecue omajdu a jen jsem se jí snažila maličko vylepšit. Takže jsem vlastně jen tak trošku origoš upravila. A pochopitelně i tentokrát jsem zapomněla na česnek...

• barbecue omáčka Jim Beam
• liquid sauce 
• hoisin sauce
• balzamikový ocet
• sůl 
• javorový sirup
  
• mohl by být česnek, ale má hlava děravá...
  

 

Když jsem po pěti hodinách žebírka z hrnce vyndala, byla k sežrání. Pochopitelně jsem je před další úpravou ještě ochutnala... Kdybych to prohlásila za hotové, prošlo by to a ostudu bych si neuřízla.

Ale rozhodla jsem se pokračovat. Rozpálila jsem troubu na cca 180°C a žebírka hodila na pekáč a potřela jsem je grilovací omáčkou.

A pak už jen šup do trouby a vydržet 15-20 minut čekat... Tuto dobu jsem vyplnila tím, že zbytek šťávy v hrnci jsem přecedila, maličko zahustila jíškou a vyšla mi z toho krásná omáčička... 

Jen nevím k čemu, protože než k těm žebírkům uvařím přílohu, sežereme je jen tak a prsty si otřeme o chleba.

Joj, to je ale žrádlo!!! A žádné obírání kostí, ty prostě z masa jen tak vyjedou. Škoda, že se z tohoto příspěvku nemůže linout vůně. Každý by si slintnul...

První pomalení

Protože mám při mém pracovním vytížení málo času, začala jsem pomalu vařit. Za tím účelem jsem si koupila na to určený hrneček, který většinu práce udělá za mne a já můžu dělat něco jiného, než hlídat sporák.

Na vyzkoušení jsem začala tím nejjednodušším - vývarem. Nejdřív hovězí, pak kuřecí.

Flákla jsem do hrnce maso, zeleninu, koření, vodu a nechala jsem ho pracovat deset hodin a vůbec jsem si ho nevšímala.

Výsledek nás s Drahým fakt překvapil. Nejenže se většinu pomalení bytem linula jemná, leč luxusní vůně vývaru, ale jeho čirost a hlavně chuť... to se mi na žádném z mých sporáků ještě nepodařilo - a to jsem měla elektrický, plynový a poslední dobu používám indukci. A tak špatný kuchtík snad zase nejsem. Drahý mi neustále připomíná, že bych měla vařit hůř, protože jsem mu za posledních 25 let docela obstojně zkazila postavu...

Nad čím jsme žasli nejvíc, byla zelenina. Když jsem dělala vývar pár hodin na klasickém sporáku, ze zeleniny se stala rozbředlá sračka. Teď po deseti hodinách vaření je mrkev tak akorát - dá se nakrájet a v puse chutná jako vařená mrkev a né rozčvachtaný blivajz.

No a nejenže je vývar opravdu luxusní, skvělá je i spotřeba elektrické energie. Hrnec žere tak málo, že byl prohlášen jako energeticky nejúspornější způsob vaření.

I kdybych v něm nevařila nic jiného, než polévky, nepovažuji jeho koupi za vyhozené peníze. Už se těším, až do něj vrazím nějakou flákotu. Určitě se tady pochlubím...

Paper blanks 22

Diáře jsem používala už od ranného mládí. Leden byl vždy zcela zaplněn, únor a březen byly volnější a do konce roku už se v diáři neobjevila skoro ani jedna poznámka. Ale najednou - před mnoha a mnoha lety - jsem se naučila diář používat téměř denně. A byl zaplněn od ledna až do prosince. S měnícími se pracovními povinnostmi se mé velké diáře zmenšily, protože i povinností bylo méně, ale dnes si bez něj nedovedu život představit. Jako kočkomilka jsem používala několik let kočkodiáře od Albi, ale před lety jsem objevila pro mne dokonalý diář Paper blanks. Ten na rok 2022 je už šestý v pořadí. 

 Doufám a věřím, že ho příští rok opět budu moci zaplnit zase od ledna až do prosince. A snad to budou samé pozitivní poznámky...

Považský repák

V zimě si dám ráda něco k pití na zahřátí. Nemyslím tím čaj ani teplý alkohol v podobě grogu či svařáku, nejraději mám za tímto účelem cosi z mrazáku. Jo jo, Stoličnaja u mne vede. Ale nepohrdnu ani slivovičkou či podobným ovocným likérem z produkce pana Jelínka. Vím také, že tyto ovocné likéry se mají pít v pokojové teplotě.

"Hádej, co jsem nám přivezl za pití na zahřátí," volal na mě Drahý po příchodu odkudsi rovnou mezi dveřmi. Že by vodka nebo domácí slivovička??? Hruškovice??? Meruňkovice??? Hlavně, aby to nebyla Borovička, to mám pak týden pocit, že stále žvýkám jehličí.

No, všechno špatně. Netrefila jsem se ani náhodou. Lidi už pálej všechno možný, ale o tomhle jsem ještě neslyšela. 

Byla jsem statečná a ochutnala jsem. JOJ!!!

Brrr, uf... ale tak strašný to zase nebylo, silně zemitá chuť přebila chuť řepy. 

Ale možná budu mít týden pocit, že žvýkám hlínu...

Vánoční výzdoba

Přestože s Drahým polovičkou Vánoční svátky nijak zvlášť neprožíváme, oba milujeme všechna možná barevná světýlka v oknech i na vánočním stromečku. Před čtyřmi lety jsme si koupili nový (umělý) stromeček - krásný a velký, který nám s hromadou světýlek dělal po večerech radost. Jenomže to bylo v době, kdy jsme měli už nás zvěřinec značně odrostlý a tak vánočnímu stromku nehrozila demolice.

Náš starý zvěřinec - Tadeáš, Matýsek i Blaženka - už jsou u Velké Kočky za Duhovým Mostem a naší domácnost oživili dva pubertální a praštění kocouřiska. Když jsem zdobila vánoční kytky do oken, bojovala jsem o každou ozdobu a světýlko. Proto jsme se dobrovolně museli vzdát přítomnosti ozdobeného a nasvíceného stromečku v našem obýváku. Ale co se týká oken v kuchyni, obýváku a ložnici - tam jsem zvítězila a vánoční kytky mezi ně bezpečně uzavřela. 

Holt nám to musí letos stačit..

Jo, to za našich mladejch let...

... nebývalo. Nebo možná jo, ale nevěděla jsem o tom. 

Já o tom vlastně nevěděla, i když už to existovalo. Ráno jsem si namalovala obličej na ksicht a během dne jsem opravovala rozpatlaniny - a to se nelíčím nijak moc, i když by si to ten můj ksich zasloužil. Ale i to málo se patlalo a vytvářelo mi to ještě větší kruhy pod očima, než jsem dostala do vínku od sudiček.

Ale pokrok je tu a už ho mám doma. Sprej, který si ráno nastříkám na namalovanou tlamku a ono to i večer vypadá stejně, jako ráno. Dokonce to vydrží i slzy, déšť a nechtěné promnutí oka. 

Jupíííí, budu krásná celé dny!!!

Hovory s kočkou

"Toníčku, víš, že nesmíš lézt v kuchyni na stůl???"

"JO."

"A Toníčku, nevíš, kde mám mobil???"

"NE."

Demolition cats

Vánoční úklid a čančání bytu u nás asi nepadá v úvahu, neb moje snahy naši kocouři pojali s velkou nevolí a vyčetli mi, že nejsem dostatečně kreativní. A kreativní výzdobu našeho obydlí pojali po svém.

Fanoušek si vybral úpravu stěn:

 

... Toník se ujal oken:

 

No a oba tlapkou společnou a nerozdílnou upravili ubrus v kuchyni:

 

 

Vánoční stromeček z půdy letos nepřinesu, protože pokud by přežil zdobení, jeho dalšímu bytí v obstojném stavu dávám pět, maximálně deset minut.

Žereme dál!

Pochmurný listopad máme konečně za sebou snad bude prosinec lepší. Alespoň v to doufám...

U nás život pomalu zase najíždí do nových všedních kolejí, ale když krmím domácí hladovou zvěř, pořád je mi divné, že dávám jen dva talířky místo tří.

Fanda odchod Blaženky zvládnul v pohodě, dva dny jí tak trošku hledal, ale pak už spíš pokukoval po strakách a holubech, kteří se nám před baráky brodí zbytky podzimní trávy. To s Toníkem to bylo horší, první dny Blážu opravdu hodně hledal a byl takový nesvůj, chodil po bytě a vrkal (tak jak vrkají tyhle kočky, které snad ani neumějí pořádně mňoukat), dokonce se mi zdálo, že ten náš malý cvalda i ztrácel zájem o jídlo. No ale mládí se hlásí o slovo, Tonda se začal mazlit se mnou a s Drahým polovičkou a s Fanouškem už se jenom neperou, ale jsou k sobě i přívětiví. No a co se jídla týká... už zase žere jako kyselina a když jsem připravovala krutí maso a zazvonil mi telefon, přestal truchlit a už je to zase náš starý Toníček:

__________________________________________________________

Poznámčička pod čarou pro všímavé a zvídavé:

Všímaví si zajisté všimli maličkého kuchyňského prkénka, které má na sobě podivné tmavé fleky:

Těmto všímavým zvídavcům tedy prozradím, že tyto krásné fleky jsem udělala já v dobách, kdy jsem měla ještě plynový sporák a jaksi jsem nedovypnula plyn a prkénko jsem takhle hezky ocejchovala. Ale pořád to ještě byla brnkačka proti tomu, jak jsem kdysi dávno na rozpálenou elektrickou plotýnku postavila nový friťák...

Moje kočičí lásky

Kdysi dávno mi v kanceláři myši žraly kablíky k počítači, tož jsem zatoužila po zviřátku, které by mě těchto potvůrek zbavilo, protože naše vlčice na myšky zvysoka kašlala. A tak k nám 25. července 2002 přišel maličký kocourek Jakub. Z Jakuba se vyklubal už v jeho čtyřech měsících úžasný myšilov, který dokázal číhat na myšku mnoho hodin a nakonec jí dostal. 

Když jsme šli na první očkování na veterinu, doktor se na mě chvíli díval jako na magora, když jsem chtěla očkovat kocoura a pak mi stroze oznámil, že načí kočičku naočkuje vším, co je třeba. A tak se z Jakuba stala naše nejmilejší kamrádka Kubička. Kubička, jejíž nejoblíbenější potravou byly konzery pro psy velkých plemen... 

Na podzim roku 2002 - přesně 11. 11. - jsme našli právě z jakéhosi auta vyhozené kotě. Bylo vyhozené mezi slepice, kteté tomu maličkému drobečkovi daly docela zbrat. Přes slepičí plot jsme to zkravené malé nic přilákali k sobě a odjeli s tím maličkým drobečkem, který ještě neuměl ani sám pít, na veterinu. Veterinář navrhnul euthanasii, protože kotě bylo ve velmi špatném stavu. Já to odmítla a s Drahým polovičkou jsme ho odvezli domů, kde jsme ho odblešili a zavřeli v krabici do koupelny. V koupelně prožil tři dny na hranici mezi životem a smrtí a když třetí den rozmlátil všechno, co bylo v policích a šplhal po sprchovém závěsu, bylo vyhráno. Obtelefonovala jsem všechny známé, jestli ho někdo nechce, ale protože kotě nebylo moc hezké - bílé s černým ocáskem a černou pihou na čumáčku - nikdo ho nechtěl. Tak jsme si ho nechali. A když se ukázalo, že kotě je kocourek, dostal jméno Martin, protože jsme ho našli právě na Martina. A Marínkovi jsme pak celý jeho život říkali Matýsek. Matýska Kubička adoptovala jako svého a naučila ho lovit myši a milovat život.

Necelý rok na to přinesl Drahý polovička ztýraného a nemocného korourka. Bylo to 6. října, kdy měl svátek Hanuš. Přestože jsme dřív našim zvířátků dávaly jména, kdy k nám přišli, u tohoto kocourka jsme udělali výjimku a dali jsme mu jméno Tadeáš. Tadeášek se ze všech svých psychických i fyzických neduhů dostal a tak jsme si ho nechali také.

Všichni tři byli báječní a velcí kamarádi. Kuba s Matýskem byli jako máma se synem a milovali se nejvíc, jak si člověk dovede představit. Tadeášek měl rád všechny a všechno.

Život ale není spravedlivý a naše báječná Kubička odešla ve svých necelých třech letech k Velké Kočce za Duhovým mostem. 

Moji kluci zůstali sami a ve mně zůstal velký smutek za mojí úžasnou princeznou. Bylo tak smutné, když jsem přišla domů a vítali mě pouze dva, místo tří... Tolik mi chyběla kočičí holčička...

V červnu 2005 se jedna taková narodila. Její maminka byla sibiřská kočka s papírama až za roh a tatínek kovářovic kocour od vedle. Kočička byla odsouzená k utopení, protože maminka byla chovná a kočičí podvraťák se nehodil k přiznání světu. Naštěstí se k tomu nějakým způsobem přichomýtla moje dcera Jejka, která se s Drahým polovičkou jela na kotě podívat. "Bereme si jí, je růžová!!!" přišla mi SMS od Drahého a já se začala těšit na další holčičku, které jsme dali jméno Blaženka.

Holčička byla nádherná, milá a s klukama po počátečních bojích vytvořili úžasnou kočičí partičku. Matýsek byl hlavně fixovaný na mě a pak na Tedýska, Tedýskek s  Blážou byly dvojka nerozlučná.

Roky plynuly a 18. prosince 2019 odešel za Duhový Most k Velké Kočce Tadeášek - totální selhání ledvin. Díky mému bolestému rozhodnutí odešel jako frajer, kterým celý život byl. Jeho další udržování při životě by bylo nejen náročné pro naší peněženku (čert vem peníze), ale hlavně Tedýsek by nesnesitelně trpěl.

Bohužel to bylo v době, kdy si Matýsek zlomil stehenní kost. Špatně chodil, ale ještě se ze svého zranění dostal. Koncem roku 2019 si zlomil druhou stehenní kost. I z toho se pomalu s naší pomocí dostával, ale vzhledem k těmto zlomenimám mu přestala fungovat peristalitka střev, 18 dní po odchodu Tadeáška - 5. ledna 2020 - jsem musela uděla další kruté rozhodnutí a nechali jsme Matýska přejít Duhový Most za Kubičkou a Tadáškem.

Blaženka zůstala sama. Nechala bych to tak být, ale Bláža tak moc tesknila, že jsme jí pořídili maličkého kočičího kamaráda. Kocourka Františka. Asi to bylo pro Blážu příliš brzy, protože Fanouška nějak moc nebrala, ale její zoufalstí ze samoty se změnilo v nasranost z vetřelce, takže pro Blážu i Fandu to byla situace docela přijatelná.

Jak Fanoušek rostl, bylo zřejmé, že potřebuje kamaráda. A tak k nám v listopadu 2020 přišel Tonda. A místo, aby byl parťákem pro Fanouška, stal se adpotivním synkem pro Blaženku. Byla to prostě láska na první pohled.

Náš domácí svět byl zase v pořádku. Fanoušek s Toníkem dělali ptákoviny a Toník s Blaženou se milovali jako syn s mámou. Bláža se na stará kolena stala matkou a užívala si to do posledního dne svého života. 

Bláža tento týden odešla za svým Tadeášem, stalo se jí osudné selhání plic. Fanoušek smutní, Toník je zoufalej. Je kruté a bolestivé, dívat se na žal kocourků, kteří stále kamarádku a maminku hledají.

A já už zase nemám svojí malou holčičku... 

Blaženka je se svým Tadeáškem a Matýsek se svojí Kubičkou. Určitě je jim za Duhovým Mostem u Velké Kočky dobře, jsou tam spolu, běhají tam po věčně prosluněných loukách a u mne v srdci mají pořád velkou misku plnou lásky.

Fanoušku, Toníku... zůstali jsme sami. To je ale život. A kdo ví, třeba k vám zase někdy přijde nějaká kočičí kamarádka, se kterou budeme mít život o trošku veselejší... A jestli ne, jste dva, tak to spolu určitě nějak zvládnete.

A my s vámi...

Kubička

Blaženka

Dnes ráno překročila Duhový Most k Velké Kočce naše Blaženka, která už je zase se svým největším kamarádem Tadeáškem. 

Blaženku jsme museli nechat odejít, protože nemoc byla krátká, ale bolestivá a devastovala jí celé její statečné tělíčko. Zkusili jsme všechno, aby to zvládla, ale bohužel se to nepodařilo. 

Blážo, holčičko naše, budeš nám moc chybět. Pozdravuj Matýska a Kubičku. 

Lovítko

V kuchyni mám hafo pomocníčků, z nichž některé jsem zdědila a některé koupila. Mraky různých krájítek, krouháčků, špikovátek, sběraček, žduchadel a lovítek. 

Jedno z lovítek mi ale chybělo a už dlouho jsem po něm pokukovala. No a když poslední měsíce pro nás nejsou nejradostnější, udělala jsem si dnes malou radost. 

To se bude prima lovit, co!!!

Zmeškaná káva

Malá holčička, kterou jsem poprvé viděla v první třídě. Někdy ve čtvré třídě jsem jí podrazila nohy, když šla k tabuli. Ale odpustila mi a kamarádily jsme spolu celou základku a když jsme každá šla na jinou střední, neztratily jsme se se života, i když už jsme se vídaly míň. Vzájemně jsme vlastně o sobě věděly celý život. A ta malá holčička ho opravdu neměla lehký. Zažila to  nejhorší, co může člověk zažít - z holčičky se stala matka, která se musela dívat do hrobu svého dítěte. Pak ztratila bratra, rodiče... Přišla zlá nemoc. I přesto všechno se ze životem prala s nesmírným optimismem a věřila, že jednou určitě bude líp.

Dášin životní příběh byl dopsán. Už nebude žádné pokračování. Věřím, že tam, kam odešla a kde se jednou setkáme, už je pro ní všechno krásné a zase je to ta skvělá a bezstarostná holčička. 

Snad mi odpustí i to, že jsme to kafe už nestihly. A drží mi místo v lavici... 

Paní Kočička Blaženka

Houstone, máme problém...

Ano, máme problém větší, než velký. 

Naše kočička seniorka Blaženka je nemocná. Minulý týden ve čtvrek se mi zdálo, že kašle, a tak jsem s ní vyrazila na veterinu. Všechny možné a nemožné testy v naprostém pořádku a veterinářka nechtěla věřit, že se Bláža narodila v červnu l.p. 2005. Typovala jí tak o deset míň.

V noci ze čtvrtka na pátek nastalo drastické zhoršení a Bláža se začala dusit. Opětovná návštěva na veterině zjistila rapidní zhoršení jejího stavu a na rentgenu byla jasně viditelná voda na plicích. 

Je to velmi závažné až fatální onemocnění, zvláště k přihlédnutím k jejímu věku, ale vzhledem k výsledkům jejích testů paní veterinářka vsadila na drsnou  léčbu - kortikoidy a velké množství antibiotik. 

Bláža prášky nerada, a tak s Drahým každý večer počítáme naší ztrátu krve a nové šrámy na našich fyzičnech. Nechci se radovat předčasně, ale za těch pár našich škrábanců a prolíté krve to stojí, protože Bláže je snad trošku líp. 

Ještě nemáme vyhráno, zítra jdeme na další vyšetření a tam se ukáže, jak dál.

Mastika

Od kolegy jsem dostala dárek - asi má o mně hezké mínění... Ale moc to potěšilo. Asi mu napíšu odměnu...

Uvidíme, co to udělá, až se to vychladí. V pokojové teplotě to smrdí jak hejno hašlerek...  

Mастикa пещера  je typickým zástupcem velké rodiny anýzových aperitivů. Je vyroben z vysoce kvalitního alkoholu a anýzového oleje, který po ochlazení tvoří krystaly tak charakteristické pro tuto značku.

Finanční pastorále

Další měsíc máme za sebou a za mne a Drahého plovičku můžu říct, že konečně... Září a říjen nás finančně zlikvidovalo víc, než je zdrávo. Naše finanční taškařice začala tím, že Drahému rozmlátili a vykradli auto, Jeden blízký příbuzný se dostal do těžké finanční situace, takže pár tausnů mu proto bylo zapůjčeno. Náš zvěřinec se rozhodl, že potřebuje veterinu... Začalo to prohlídkou všech čtyř a plány na postupné návštěvy a léčbu. Zatím to má za sebou jen Fanoušek a zatím je to na veterině 10 klacků. No a když nám přišla faktura za elektriku, tak nás málem šlehlo, protože přestože jsme stále u PRE, nedoplatek nám protočil bulvy a nechápeme, za co se mohlo ve dvou lidech propálit o několik desítek ticíc víc, než obvykle. Snad kocouři si tu vaří a pořádají elektrické orgie, když nejsme doma, nebo nevím... Každopádně nebudme vařit, nebudeme topit a budeme tiše vzpomínat, jak jsme před svíčkami kdysi doma svítili elektřinou.

Ale život jde dál a snad to zase bude lepší. Pro kočky máme zásobu jídla a když budeme my dva žrát míň, jen nám to může svědčit. 

Na tu veterinu pro Blaženku a Majču snad v brzké době taky dojde. 

V dobách, před touto finanční kalamitou jsem koupila dva důležité vánoční dárky, takže další starosti s se svátky si dělat nemusím. 

A protože mi po 18ti měsících dochází moje oblíbená voňavka, Drahý mi jí před několika týdny objednal a včera přišla...

Tak si říkám, že to zase půjde. 

Ale takovouhle ťafku by měl dostat skoro každý. Ne, že bych byla kdoví jak zelený ekolog, ale přeci jen nelze nevidět, že se kolem nás všude nesmírně plýtvá. Vším - od jídla po harfy. No akdyž se vám přichumelí taková malá finanční krizička, začnete vzpomínat, jak hospodařili babička a dědeček. Líp. Mnohem líp, než naše zhýčkaná genereace předmětů jednorázového použití. 

Nechci tím říct, že si na zahradě zasadím len, abych si mohla udělat kalhoty s kapsama, ale chci začít přemýšlet na věcmi, které jsem brala jako samozřejmost.

Vedlejší produkt vaření

Drahý polovička chytil slinu na mojí čínu, která má s opravdovou čínou pramálo spoečného, ale nám chutná. Za účelem ukojení svého mlsného libida Drahý dovlekl asi hejno kuřecích mrtvolek, které následně vykostil. Takže dnes kromě toho, že bych se měla opět zkulturnit před svou "pětidenní", krájím, nakládám, krájím, krájím a přežírám venkovní kočičku Majču.

Každopádně čína je naložená v možství větším, než velkém, naložené je maso do kuskusu a pak ještě zbyla hromádka na kuře na paprice.

Když jsem, celá ukrájená, koukala na poslední čtyři kuřecí prsa, nedalo mi to a každé jsem několikrát do půlky nařízla, omatlala jsem to srajdou (olivový olej, pepř, sůl, paprika, zbytek grilovacího koření z kořenící syslírny), do řezů jsem nacpala kousky pórku, rajčat a zbytku nivy, která se krčila v koutě lednice a když jsem našla v balíčku poslední čtyři plátky anglické slaniny, hodila jsem to nahoru a pleskla jsem to do trouby - něco mezi 180° - 200°C a když jsem se na to koukla po dvaceti minutách, deset jsem přidala a pak to z trouby vyndala.

Jak je poslední dobou zvykem, hned začerstva jsem to - ještě v pekáčku - vyfotila s tím, že o tom třeba napíšu - postup práce, přesný recept a tak. Jenže přesný recept je na nic, protože jsem vše dělala z okamžitého nápadu z toho, co dům dal, takže ingredience už nikdy nebudou stejné, jako ty dnešní. 

Ovšem fotka měla využití i na jiné, zcela neplánované, straně. Poslala jsem jí totiž mému Drahému polovičkovi, který je dnes v jednom statutárním městě ve Středočeském kraji a které leží na levém břehu středního toku řeky Jizery, zhruba tak 50 km severovýchodně od našeho bydliště, se kterým je z veké části spojena dálnicí D10 a v kterémžto městě též sídlí automobilka Škoda Auto. 

No a protože měl Drahý v plánu přijet dnes večer (spíš v noci) kdoví kdy, výsledek je víc, než uspokojivý:

Prasím až za roh

Pánvičky přicházejí a odcházejí. Ty odcházející nahrazují ty přicházející. I naše oblíbená pánvička pomalu odchází do pánvičkového nebe a my s Drahým polovičkou jsme si koupili novou s vizí, že tahle by nám mohla vydržet víc, než její předchůdkyně.

Tedy - usoudil to Drahý polovička a já poté musela uznat, že tento těžký litinový předmět přežije déle, než náš indukční sporák. Já, která jsem zvyklá na plynu nadhazovat pánví a poté jí jebnout na rošt, jsem byla Drahým vyškolena, že s novou pánvičkou mám zacházet jemně a opatrně, abych skleněnou desku neponičila.

Zprvu jsem povykovala cosi o tom, že je to nesmysl, že se "nadhazovat" musí, ale při potěžkání litinového pánevního předmětu jsem uzanala, že na to mé chátrající síly už fakt nemají...

Dnes mám tento měsíc první zcela volný den, tož jsem usoudila, že ho strávím v posteli, bych načerpala trošku sil. 

Leč brzo brzičko ráno mě hlad vyhnal z teplého pelíšku a já se rozhodla, že si udělám snídani králů - pochop tak, že budu prasit až za roh.

Vzala jsem tedy novou pánev, nalila na ní něco oleje a frkla na ní obalený sýr. Poté orestovala pár brambor a na talíř jsem k tomu přidala dochucovadlo v podobě tatarky s příchutí jalapeños. 

No a nejenže jsem to zblajzla, ale ještě jsem to zapila v devět ráno jednou dobře vyhlazenou Plzní. 

A teď, úderem desáté dopolední hodiny je čas opět zalézt do postele a vychutnat si pod peřinou volný den.

Baletka

Tenhle měsíc je docela hektický. Nejenže nás díky zlodějům finančně zrujnoval, ale taky nějak práce a povinností se nakupilo víc, než je zdrávo a tak nestíhám skoro nic, ani psaní sem - ale to doženu, poznámky mám.

Nepříjemných povinností máme docela hejno, které mne i Drahého polovičku docela vysosává, ale já vyfasovala jednu, která není nepříjemná ani trošku. Každý volný den, který mám v práci, vyzvedávám miminko mého miminka ze školky, do které začalo v říjnu chodit. Časově je to sice hodně náročné a doma se mi díky tomu docela hromadí binec, ale na druhou stranu si to s vnučkou většinou docela užíváme. 

Chodíme okukovat hračkářství a plánujeme, jak nakreslí dopis Ježíškovi, dáme si nějakou mňamku, vymýšlíme voloviny a tu a tam navštívíme i hernu. A když jsem viděla její postoj u jakéhosi automatu na bacení čehosi palicí, zauvažovala jsem o její přihlášení do baletní školičky...

Čiváváááá

 

Rudé právo

Občas i ti nejchytřejší soudruzi něco málo přehlédli...

Martince všechno nej...!

 

Fanda

 

Plaváček

Vánoce se nezadržitelně blíží a já pomalu začala přemýšlet, čím obdarujeme naše vnučky. Miminko mého miminka projevilo přání, že by chtělo pannu. Já, jako pravá babička, jsem se tohoto úkolu zhostila s radostí, protože každá babička má vnučce koupit v životě plyšáka, stavebnici a pannu. Myslela jsem si, jak to bude snadné, ale nebylo. Když jsem si vygúglovala panenky dostupné na našem trhu, docela mě to vyděsilo. Viděla jsem mezi nimi i takové kousky, které kdybych měla doma v ložnici, snad bych se i hrůzou začala pomočovat. Ale mé pídění se vyplatilo a našla jsem jednu krásku s nádherným obličejem.  Neváhala jsem a už jí mám doma. Moje maminka se při pohledu na ní docela rozněžnila a pak vytáhla svého, osmdesát let starého, plaváčka a já musela udělat fotku k porovnání. Ještě tam chybí mezičlánek v podobě mého plaváčka, ale snad ho na půdě ještě vyhrabu, aby gererace byly pohromadě...

Dno

Lidi na dnu jejich existence vidím docela často. Vlastně mnohokrát denně, kdykoliv jsem v práci. Nedávno jsem psala, že už jsme i v novinách (konečně) a jupí... už vyšly další články o Peklu na Andělu. (Peklo na Andělu 1, a Peklo na Andělu 2) Snad do toho novináři budou šťourat tak intenzivně, že se konečně něco změní... uvidíme.

No a protože mám toho lidského dna málo, vystlala jsem jednou spodinou i dno naší popelnice. 

Jo jo, dno může být různé. Jen nevím, které je horší... 

Padouch nebo hrdina...

Po pěti docela náročních dvanáctkách v práci jsem včera večer odpadla a nákup jsem jen tak lehce dala do skříňky vedle ledničky.  Moje chyba. Ráno jsem se nestačila divit... "No mámo, víš, tady byl v noci strašně obrovskej a zuřivej pavouk, kterej ti to pečivo chtěl ukrást. No a já to ochránil, pral jsem se s tím pavoukem jako o život a všechno jsem zachránil do posledního drobečku a toho pavouka - toho fakt děsně obrovitánskýho pavouka, kterej ti chtěl ukrást ty loupáky, tak toho děsnýho pavouka jsem sežral. Já sám a nikdo mi nepomáhal!!!"

 "Tedy Toníčku, to jsi moc hodnej a statečnej, žes to všechno ohlídal a zachránil nás. Za odměnu jsem ti v zoohitu koupila novou kukaň, líbí se ti?"

"Kukaň? Jenom? K jídlu nic??? Žádný bonbonky???"

"Ale to víš, že jsou tam i bonbonky, mňaminy a hračky. A ta kukaň, co jí říkáš, bude dobrá?"

"Kukaň... ale jo, ujde, voní a vejdu se. Zato ta krabice, co to v ní příšlo, tak ta je boží!!!! Dej mi do ní polštářek a mňamku a super. Tu krabici jsi vybrala fakt dobře."

"Hele a hračky, myšičku jsem ti koupila, co ty na ní?"

"Co? Myš? Jakou myš? Jo tohle, ale jo, asi dobrý. Ale ty zelený pásky, kterejma byla ta krabice omotaná, to je super hračka, to jsi měla fakt bezvadný nápady. Ta krabice a pásky jsou fakt špička. Příště to kup zase."

Mikina z tržnice

Máme za sebou dva dny Blbec. Nejenže Drahému vykradli auto, ale pak potěšila i maličkost, že se mamince rozbil mobil.

Co se dá dělat, své měl odtelefonováno a tak jsme na Alze objednali nový.  Maminka si vybrala Aligátora za dvanáct stovek, my ho objednali a mobil zanedloho dorazil. Leč, chybka jakási způsobila, že se mobil nenabíjel. Chvilku jsme se ho pokoušeli ukecat, ale nechtěl. Tož jsme s Drahým vyrazili do Alzy mobilek reklamovat a věřili jsme, že nám ho vymění za jiný kousek.

V Alze nás překvapili tím, že mobil půjde do opravy a že nám do třiceti dní dají vědět, co a jak. No prima, ale mamina mobil potřebuje... Tak jsme hned na místě koupili jiný - tentokrát véčko od Nokie za dva litry. A když už jsme tam byli, tak jsem si nechala vyměnit krycí sklo na svém mobilu, za které jsem vyplázla šest kilo... 

Doma jsem mamince dala mobil a chtěla jí přehodit simkartu. Ale ouha - mamča měla simku ještě "nevylupovací" s logem Eurotel. Vzala jsem tedy oba mobily a vyrazili jsme s Drahým do blízkého Outú. Tam nám chlapec za pultíkem oznámil, že změnu simky si musí vyjednat majitel osobně. Z maminky jsem udělala pohybu neschopnou stařenku, takže se mi záhy dostala rada, že maminka v tomto případě nemusí na pobočku Outú osobně, stačí, když si zajde na poštu a nechá ověřit plnou moc, abych jí simku mohla nechat vyměnit já. Fakt rada nad zlato...

Zajeli jsme tedy domů pro maminku, které jsem na otázku, kdeže má nový mobil, odpověděla: "Oblíkej se!" Mamča na sebe hodila něco svršků, vhodných mezi lidi, nacpali jsme se všichni do Johanky - já jako nejmenší a nejpohyblivější jsem se vtěsnala dozadu a byla by sranda sem dát video, jakým způsobem jsem vystupovala...

Zajeli jsme na vzdálenou pobočku Outú, kde jsme během několika vteřin obdrželi novou simku. Maminka, již několik měsíců po úraze odkázaná na pohyb doma a maximálně po zahradě, měla malé Vánoce a zvládla si udělat ještě nákup v Albertu - protože očima se nakupuje přece jen líp, než když já dostanu seznam a donesu přesně to, co je na seznamu...

No a teď už se konečně dostanu k jádru pudlíka. Když jsme byli s Drahým pro mobil v holešovické Alze, chtěla jsem ještě proběhnout vietnamské stánky a podívat se, zda by na mě neměli nějakou podzimní mikinku. Drahý se mému nápadu vychechtal, ale doprovodil mě do útrob tržnice. No jo, no... Dlouho jsem tam nebyla a tohle mi trošku uniklo. Takže příště asi kamenný obchod nebo Sapa...

Milionář

Tak milionář ze mne fakt asi nikdy nebude. Jsme s Drahým jako ta naše moucha lítající v kruhu a ne a ne vyletět ven. Vždycky, když už si říkám, že bude líp, tak prej že ne... Budu tedy skromná, když už nebudu mít ty miliony, jachtu a haciendu, tak by mohla být alespoň předělaná koupelna.

Syslím si korunku ke korunce, že konečně kopneme do koupelny a na stará kolena si uděláme novou, tak trošku bezbariérovou - jeden nikdy neví a už teď lezu z vany jako vorvaň a úpím cosi o píchání v zádech. 

Náš zvěřinec se dohodl, že potřebuje na veterinu. Včera jsem na ní vzala Fandu a Majdu. Fanda má cosi s dásněmi a dostal antibiotika. Naštěstí je to kocour, který nemá s polykáním prášků až takový problém. Za 14 dní kontrola. Majča je na první pohled docela v pořádku, ale do měsíce jí čeká kočičí zubař, protože zuby nic moc a také všechna krevní vyšetření. No a pak půjde Blažena a Toníček. Blážu asi taky čekají zuby a Toník snad jen očkování... Včera jsem vyplázla milých 1140,- Kč. No, to se dalo čekat...

Maminka si koupila nový mobil, protože ten starý nějak zlobí. Mobil jsme přivezli, rozbalili, strčili do nabíječky a ... nic. Zkusili jsme jinou nabíječku... a taky nic. Takže nás dnes čeká cesta přes půlku města a reklamace... Prima.

No a jako bonus bylo dnešní ranní probuzení. Proč dvě??? Proč by nestačilo rozflákat jen jedno???

Já se tý koupelny do důchodu takhle nedočkám...