Kostel sv. Ducha podruhé

Můj první pokus o obrázek kostelíku sv. Ducha dopadl poněkud tristně - leč asi dobrý pro žáka na prvním stupni základní školy... Nebo možná i hůř... 

Protože ale mé šediny nejsou hodny základní školy, tož jsem si nakydala něco barvy na bílé skráně a než to bude k umytí, zkusila jsem stejný kostelík znovu. Blíž. A mojí oblíbenou technikou - tužka a guma, tužka a guma, guma, tužka a guma, guma, guma, tužka a guma, tužka a linerár no a pak už jen vygumovat všechnu tužku a vybarvit to akvarelovými barvičkami. 

Když už to všechno zaschlo, uznala jsem, že si je kostelíček docela podobný a napadlo mě říct tam někam nahoru: "Babi, namalovala jsem ti obrázek!"

Kočkosono

Mařenka naše bělounká dneska absolvovala kompletní prohlídku a sono srdce a všechno dopadlo dobře, takže odpadl velký kámen ze srdce. Ještě týden kapat do očí a holka je zdravá a zcela způsobilá k dalším ptákovinám.

Zlatej akryl

Místo toho, abych se učila jedno, válčím na dvou frontách. Urputně bojuji s akrylem a přidala jsem si k tomu kvaš a akvarel. Tužku, pastely, tuš a uhle zkoušet nebudu, to jsou techniky milé a přítulné, které jsem mívala ráda.

Akryl je fajn. Když něco zprasím, přešepsuju podklad (v případě kusu kartonové krabice to vyhodím) a jede se dál. Ale ten akvarel... nepoužívá se tam bílá a skoro ani černá, když něco zprasím, tak se to dá opravit blbě a jen omezeně, nerozpíjí se to, jak bych chtěla a vůbec - je to děs.

Snažím se to svést na blbé barvy a blbé štětce, ale myslím, že chyba bude v něčem (někom) jiném. 

Dnes jsem si namočila kus papíru na pár minut do vody a pak zkoušela rozpíjet barvy. Papír mokrej, barvy mokrý a ještě jsem na to stříkala vodu rosičkou. Buď budu sledovat step by steb watercolour videa na youtube nebo si akvarelky, kvaš a vodovky nechám jen na mnou vyrobené omalovánky... 

Nebo to všechno seberu a vyhodím.

Domeček znovu a s gumou

Když jsem minule s hrdostí ukazovala svou malůvku mého rodného domu Drahému polovičkovi, pokýval hlavou, oznámil, že by to neuměl a že mám perspektivu na nějakou nepěkná věc.

Tak jsem si dala tu práci a rodný dům jsem zkusila znovu a snažila se opravit perspektivu... No, bez pravítka a pomocných bodů mi to moc nešlo, ale nejedná se o technické kreslení, takže co... Ale koupila jsem si kreslící gumu a nedalo mi jí nevyzkoušet na nebíčka. 

S kreslící gumou jsem se setkala prvně a byla jsem zvědavá, jak to funguje. Na zaschnutí stačilo asi deset minut a pak jsem tam namatlala modré nebíčko s pokusem o gumové mraky.

Guma je správná žvejkačka, ale drží pohromadě a sundavá se dobře. Koupila jsem si gumu od Pébéo. No a pak už jsem zbytek obrázku použila jako omalovánky.

Uvažuju, že si pořídím štětec z veverky, syntetika, kterou mám, míň saje.

Nakonec jsem si všimla, že perspektiva mi zase ujela, ale snad je o fous lepší, než minule. Jo - a taky jsem si zmenšila tůjku do stavu asi před 40ti lety, kdy před balkonem byl stříbrný smrk, který část domu schovával. A neudělala jsem na baráku výduchy na wawky. Takže vlastně takhle to najednou asi nikdy nevypadalo. A škoda, že nemám fotku starého plotu - ten se mi zdál fotogeničtější. No, možná to někdy zkusím do třetice a zavzpomínám, jak vypadal...

Bílá čertice a zánět očka

Po šňůře dlouhých služeb jsem se rozhodla, že se dnes budu flákat až za roh. Celý den jsem to úspěšně dodržovala a vedro jsem trávila gaučingem a pospáváním, bych dohnala spací resty. Večer kolem šesté jsem se rozhodla, že hodím sprchu a dál se budu věnovat lelkování. Jenže když se na mě Marianka podívala, místo sprchy jsem na sebe hodila něco šatů, Marušku jsem hodila do přepravky, přepravku jsem hodila do auta a autem jsme se obě hodily na veterinu. Tam jsem vyplázla krásných 740,- Káčé a od té doby 3x denně kapeme do kočičích očiček. 

Maruška velmi překvapila - připravila jsem se na lítý boj a kočku mumifikovanou v dece (jak už znám od svých ostatních kočat, kterým se muselo kapat do očí), sháněla jsem pomocnou četu alespoň pěti lidí, ale Maruška si lehne, ani se nehne - a nakapat do očí zvládáme v jednom člověku, na kterého se potom ani nezlobí a vesele rošťačí dál.

Paní veterinářka mě ale trošku vyděsila, protože se jí Maruška nelíbila na poslech a tak příští pátek jdeme na kardiovyšetření. Tak doufám, že to dobře dopadne.

Stačí přidat vodu...

Protože je doba dovolených, tak mám v práci víc služeb, než je zdrávo, protože není, kdo by mne zastoupil. Oznámila jsem šéfovi, že tedy ty prázdniny udělám, ale v září si vezmu větší volno a je mi úplně jedno, kdo za mě bude sedět na mé židli. Vedení se sice můj postoj nelíbil, ale tůhle... Já mám taky jenom jedno zdraví a především kýbl, ve kterém si nosím nervy, je stále těžší a těžší a potřebuje vylít.

Udělala jsem si radost a jsem nešťastným majitelem akvarelových barev. Žádné vodovky, opravické akvarely! S nadšením jsem se vrhla do tvorby a hořce jsem zaplakala. S vodovkama mi to nešlo už na základce a od té doby jsem na tuto techniku ani nesáhla a zůstala jsem u tužky, tuše a pastelů. Doufala jsem, že se to za ty roky zlepšilo. 

Doufala jsem marně. Akvarelama zprasím cokoliv stejně jako vodovkama. To nevím, jestli dám...

Já si nemůžu pmoct, ale bez těch barev to vypadalo líp...

Když je venku abnormální hic...