Dneska si budu muset nechat ukončit neschopenku, i když moje fyzično by ještě pár dní rekonvalescence uvítalo. Ještě mi zkrátka není 100%. Ale v neděli prostě a jednoduše do práce jít musím, protože převysoké datum a v pondělí v účtárně musí být podklady pro mzdy, páč jinak by mě kolegové asi zahlušili. Takže zkouším kytičky a tudy moje cesta asi taky nepovede...
Něco jsem hledala v útrobách sklepa a v jednom koutečku jsem našla krabičku s pokladem z minulého tisíciletí. Přestože moje první myšlenka byla VYHODIT, umyla jsem to (a při tom jsem se zasršpinila až za roh a dřez hrál všemi barvami), vysušila a vyzkoušela.
Užívám si poslední dny moribundusu. Už je mi líp a snažím se pokořit vodové barvy na úklid bytu mi není, jsem ráda, že nakrmím kočky a sebe. Včera večer jsem už dokázala uvařit krmi i Drahému Polovičkovi.
Ake j barvičkám. Nechápu, jak se někomu dokáže barva rozpít tak, jak chce. Peru se s tím marně. No, ještě dva dny volno a o víkendu už razím zase do rachoty. Ach, jak bych chtěla být v důchodu!!!
Včera jsem bojovala se stromy, především s břízami. Bez tuše jsem to nezkoušela, ale předpokládám, že bych to dopadlo děsně. S tuší to snad poznat trošku jde.
Včera mi do oken bušilo sluníčko a já malovala sníh. No a dneska ráno, když odcházel Drahý Polovička do práce, venku zuřila sněhová vánice. Tohle aprílový počasí fakt miluju...
Drahý polovička dnes kolem šesté hodiny ranní vysmahnul do práce a já se duševně připravovala na telefonickou kontrolu u lékaře. Tedy, ne že bych se bála, co mi lékař poví, ale bála jsem se, co mi poví kolega, až mu řeknu, že přijdu do práce nejdřív v neděli. No, řval. A sprostě... Chápu ho. Taky bych ječela. Ale ještě před tím se mi vrátil muž s tím, že nám vykradli garáž, kterou používá jako sklad nářadí, aby mu ho - jako již dvakráte před tím - nevykradli z auta. Bezva, škoda víc, než nepatrná a můj sen o nové koupelně se opět rozplynul. Tlak se mi zvednul, zrak krví podlil a slovník zhrubl.
Vodovky různé akvarelové techniky nikdy nepatřily mezi moje oblíbence, ale jak už jsem několikrát psala, na stará kolena se je snažím trošku pochopit. Zatím to moc nejde. Můžu jen tiše obdivovat lehkost ruky malířů, kteří namočí papír a pár tahy štětcem jen tak z voleje tam rozpijí barvu tak, že vznikne krásný obraz. Já používám liner, udělám si omalovánku a pak vybarvuji. Bez lineru jsem namalovala tři kousky, jeden z nich letěl do koše hned a druhé dva nebyly malované s akvarelovou lehkostí, ale svěřepě poháněné mými nervy. A na výsledku je to pochopitelně znát...
Ale k linerům. Jeden stojí kolem 30,- Kč a při kreslení na akvarelový papír docela trpí a vydrží velmi málo. Tak jsem z úsporných důvodů začala používat tuše a perka.
A perka mě baví. Nejsem si jistá, zda je u nich vztyčený ukazováček, aby mi to šlo, nebo prostředníček, protože mi to stejně nepůjde...
Onehdá mi moje rodná matička poslala obrázek, že by to byla hezká předloha pro mne. Díky moribundu jsem se do toho dnes pustila. Jo - když dva dělají totéž, není to totéž. Předloha byl akryl či olej a štětec držel v ruce člověk, který to opravdu umí a který má trpělivost. Ke kočičím hlavám se hned tak nedopracuju...
Stále ještě neskáču přes kaluže, pořád se povaluju a když už mě bolí záda z ležení, sednu si ke svému pracovnímu koutku a maluju si. Dnes to odneslo okno. Na strukturu zdi jsem použila sůl, ale mám jen obyčejnou, chtělo by to s většími krystaly. Ale pokus dobrý. Malovala jsem to na shit papír, který je popsaný coby akvarelový, leč nechce sosat vodu a tak to šlo hodně špatně a na výsledku je to znát. Protože i když máte levé ruce, barvy a papír dost pomůžou...
Můj covidový stav zatím ještě nekulminoval, je mi zase o trošku hůř, nicméně stále je to stav, který bych kdysi klidně přechodila. Doma zatím nemyji okna, ba ani neluxuji a nežehlím. Dnes jsem uklidila kočkám hajzlíky, nakrmila je, nakrmila sebe a zkoušela jsem kreslit vodu.V tom tutoriálu to vypadalo tak snadně...
Covid moribundus se mnou začal laškovat už asi v pátek, kdy mě bolela hlava tak, že ani várka Valetolů nezabírala. Sváděla jsem to na věk a na počasí. V noci jsem nemohla spát, protože mne bolela ramena tak nesnesitelně, že to budilo a nebyla jsem schopná si najít polohu v posteli, která by tomu alespoň trošku ulevila. V sobotu už jsem se v práci začínala docela litovat a jen tak ze srandy jsem si udělala antigenní test. Dvě čárky!!! To je blbost, pomyslela jsem si, to je tím, že jsou tady ty testy už dlouho. Za hodinu jsem si ale udělala ještě jeden a ... dvě čárky. Možná tou představou, že mám Covid, nebo opravdu Covidem, se mi udělalo hůř a začala jsem se litovat ještě víc. Tož jsem zavolala šéfovi, popřála mu hezkou sobotu a oznámila mu můj zdravotní stav. Šéf se zhrozil a kdo že bude v práci sloužit dál. Nechala jsem se ukecat a odsloužila ještě neděli, aby se mí dva kolegové mohli nějak vystřídat a převzít moje služby. Neděle byla tedy sakra dlouhá, protože k bolesti ramen se přidaly ještě bolesti kyčlí. Hlava naštěstí už tolik nebolela. V neděli večer jsem si dala k večeři dva paraleny a šla se pokusit spát. Ráno další dva paraleny a pokusy dovolat se doktorce. Paraleny na klouby asi zabraly, dá se to vydržet, do nosu, který připomíná vodovodní kohoutek, si stříkám mořskou vodu, oči zatím tolik neslzí, a tak si při pokusech dovolat se pomoci zkouším kreslit dveře do léta. Dveře se sice nepovedly, ale telefonát se uskutečnil a já mohu jen děkovat e-pokroku, protože nejenže lékař pošle na mobil recepis, ale dnes mi stačilo se dovolat, oznámit, že zdechám a byla mi vystavena e-neschopenka, kterou rovnou pošlou zaměstnavateli a kontrola bude za týden telefonicky. Takže jdu chořet. Chudáci kolegové. Ale taky se mě neptali, jestli mi nevadí, když budou v nemocnici se sepsí nebo zlomenou nohou...
Nijak jsem po něm netoužila a vyhýbala jsem se mu, co se dalo. Kolega tak opatrný nebyl a díky tomu jsem ho vyfasovala i já. No jo no, na každýho jednou dojde...
Mojí nejoblíbenější barvou je indigo. Snažím se ho cpát snad všude - alespoň kousek stínu nebo malou větvičku. Po titěrných obrázcích s milionem detailů, kterým jsem se věnovala v minulých týdnech, jsem se dneska na detaily vykašlala a na A4 jsem vylila jen samé indigo s maličkou troškou kobaltové modři. A byl to prima relax.
Smíšené zboží se mi tam nevešlo, tak jsem zavzpomínala na mládí a frkla tam Včelu. Příště se podívám, jak se to psalo a jaké měla logo... Snad nějaké měla. Zatím jsem to negúglila. A protože Včela, tak jsem do výlohy nacpala pyramidku Vepřového ve vlastní šťávě a ve druhé pyramidce je Trenčiansky jemný párok s fazuľou.
A hele, ten plot docela ok, ne? :D 
Na zdech v obýváku máme dvě místa, na které by se něco vešlo. Na jedno u okna počítám s další kočkiérou, něco jako je tahle - už v pokoji jednu máme, má tři pelíšky, ale Tonda jí moc nevyužívá, tak by tahle stačila. Navíc dodat tam třetí pelíšek není takový problém.
Na to poslední volné místo na zdi jsme koupili v Actionu rámeček na dvanáct fotek a já tam ve volných chvílích namazala pár uliček. Říkám si, že až budu mít víc času, tak tam namaluju lepší, ale jak se znám, tak už to tak asi zůstane... Jo - a na každém obrázku je minimálně jedna kočka. Asi moje úchylka, či co...
Každopádně dnes doděláno, v kuchyni vyfoceno a už to visí.
A taková to byla kdysi krásná sedačka. Vyfoceno několik minut poté, co jsem jí důkladně vyluxovala a ručně odchlupila...
Nedávno jsem psala, že mi ubývají tužtičky a že jsem si koupila nové. Malé zbytky tužtiček mi ale bylo líto vyhodit, tož jsem si na ně pořídila vajglovník. Funguje prima.
Prostě voda nejde a nejde... A že ten skicáček zkouší, chudák. (Papír skicáku 140g/m2, takže s vodou bojujeme oba co se dá.)
