Plaváček

Vánoce se nezadržitelně blíží a já pomalu začala přemýšlet, čím obdarujeme naše vnučky. Miminko mého miminka projevilo přání, že by chtělo pannu. Já, jako pravá babička, jsem se tohoto úkolu zhostila s radostí, protože každá babička má vnučce koupit v životě plyšáka, stavebnici a pannu. Myslela jsem si, jak to bude snadné, ale nebylo. Když jsem si vygúglovala panenky dostupné na našem trhu, docela mě to vyděsilo. Viděla jsem mezi nimi i takové kousky, které kdybych měla doma v ložnici, snad bych se i hrůzou začala pomočovat. Ale mé pídění se vyplatilo a našla jsem jednu krásku s nádherným obličejem.  Neváhala jsem a už jí mám doma. Moje maminka se při pohledu na ní docela rozněžnila a pak vytáhla svého, osmdesát let starého, plaváčka a já musela udělat fotku k porovnání. Ještě tam chybí mezičlánek v podobě mého plaváčka, ale snad ho na půdě ještě vyhrabu, aby gererace byly pohromadě...

Dno

Lidi na dnu jejich existence vidím docela často. Vlastně mnohokrát denně, kdykoliv jsem v práci. Nedávno jsem psala, že už jsme i v novinách (konečně) a jupí... už vyšly další články o Peklu na Andělu. (Peklo na Andělu 1, a Peklo na Andělu 2) Snad do toho novináři budou šťourat tak intenzivně, že se konečně něco změní... uvidíme.

No a protože mám toho lidského dna málo, vystlala jsem jednou spodinou i dno naší popelnice. 

Jo jo, dno může být různé. Jen nevím, které je horší... 

Padouch nebo hrdina...

Po pěti docela náročních dvanáctkách v práci jsem včera večer odpadla a nákup jsem jen tak lehce dala do skříňky vedle ledničky.  Moje chyba. Ráno jsem se nestačila divit... "No mámo, víš, tady byl v noci strašně obrovskej a zuřivej pavouk, kterej ti to pečivo chtěl ukrást. No a já to ochránil, pral jsem se s tím pavoukem jako o život a všechno jsem zachránil do posledního drobečku a toho pavouka - toho fakt děsně obrovitánskýho pavouka, kterej ti chtěl ukrást ty loupáky, tak toho děsnýho pavouka jsem sežral. Já sám a nikdo mi nepomáhal!!!"

 "Tedy Toníčku, to jsi moc hodnej a statečnej, žes to všechno ohlídal a zachránil nás. Za odměnu jsem ti v zoohitu koupila novou kukaň, líbí se ti?"

"Kukaň? Jenom? K jídlu nic??? Žádný bonbonky???"

"Ale to víš, že jsou tam i bonbonky, mňaminy a hračky. A ta kukaň, co jí říkáš, bude dobrá?"

"Kukaň... ale jo, ujde, voní a vejdu se. Zato ta krabice, co to v ní příšlo, tak ta je boží!!!! Dej mi do ní polštářek a mňamku a super. Tu krabici jsi vybrala fakt dobře."

"Hele a hračky, myšičku jsem ti koupila, co ty na ní?"

"Co? Myš? Jakou myš? Jo tohle, ale jo, asi dobrý. Ale ty zelený pásky, kterejma byla ta krabice omotaná, to je super hračka, to jsi měla fakt bezvadný nápady. Ta krabice a pásky jsou fakt špička. Příště to kup zase."

Mikina z tržnice

Máme za sebou dva dny Blbec. Nejenže Drahému vykradli auto, ale pak potěšila i maličkost, že se mamince rozbil mobil.

Co se dá dělat, své měl odtelefonováno a tak jsme na Alze objednali nový.  Maminka si vybrala Aligátora za dvanáct stovek, my ho objednali a mobil zanedloho dorazil. Leč, chybka jakási způsobila, že se mobil nenabíjel. Chvilku jsme se ho pokoušeli ukecat, ale nechtěl. Tož jsme s Drahým vyrazili do Alzy mobilek reklamovat a věřili jsme, že nám ho vymění za jiný kousek.

V Alze nás překvapili tím, že mobil půjde do opravy a že nám do třiceti dní dají vědět, co a jak. No prima, ale mamina mobil potřebuje... Tak jsme hned na místě koupili jiný - tentokrát véčko od Nokie za dva litry. A když už jsme tam byli, tak jsem si nechala vyměnit krycí sklo na svém mobilu, za které jsem vyplázla šest kilo... 

Doma jsem mamince dala mobil a chtěla jí přehodit simkartu. Ale ouha - mamča měla simku ještě "nevylupovací" s logem Eurotel. Vzala jsem tedy oba mobily a vyrazili jsme s Drahým do blízkého Outú. Tam nám chlapec za pultíkem oznámil, že změnu simky si musí vyjednat majitel osobně. Z maminky jsem udělala pohybu neschopnou stařenku, takže se mi záhy dostala rada, že maminka v tomto případě nemusí na pobočku Outú osobně, stačí, když si zajde na poštu a nechá ověřit plnou moc, abych jí simku mohla nechat vyměnit já. Fakt rada nad zlato...

Zajeli jsme tedy domů pro maminku, které jsem na otázku, kdeže má nový mobil, odpověděla: "Oblíkej se!" Mamča na sebe hodila něco svršků, vhodných mezi lidi, nacpali jsme se všichni do Johanky - já jako nejmenší a nejpohyblivější jsem se vtěsnala dozadu a byla by sranda sem dát video, jakým způsobem jsem vystupovala...

Zajeli jsme na vzdálenou pobočku Outú, kde jsme během několika vteřin obdrželi novou simku. Maminka, již několik měsíců po úraze odkázaná na pohyb doma a maximálně po zahradě, měla malé Vánoce a zvládla si udělat ještě nákup v Albertu - protože očima se nakupuje přece jen líp, než když já dostanu seznam a donesu přesně to, co je na seznamu...

No a teď už se konečně dostanu k jádru pudlíka. Když jsme byli s Drahým pro mobil v holešovické Alze, chtěla jsem ještě proběhnout vietnamské stánky a podívat se, zda by na mě neměli nějakou podzimní mikinku. Drahý se mému nápadu vychechtal, ale doprovodil mě do útrob tržnice. No jo, no... Dlouho jsem tam nebyla a tohle mi trošku uniklo. Takže příště asi kamenný obchod nebo Sapa...

Milionář

Tak milionář ze mne fakt asi nikdy nebude. Jsme s Drahým jako ta naše moucha lítající v kruhu a ne a ne vyletět ven. Vždycky, když už si říkám, že bude líp, tak prej že ne... Budu tedy skromná, když už nebudu mít ty miliony, jachtu a haciendu, tak by mohla být alespoň předělaná koupelna.

Syslím si korunku ke korunce, že konečně kopneme do koupelny a na stará kolena si uděláme novou, tak trošku bezbariérovou - jeden nikdy neví a už teď lezu z vany jako vorvaň a úpím cosi o píchání v zádech. 

Náš zvěřinec se dohodl, že potřebuje na veterinu. Včera jsem na ní vzala Fandu a Majdu. Fanda má cosi s dásněmi a dostal antibiotika. Naštěstí je to kocour, který nemá s polykáním prášků až takový problém. Za 14 dní kontrola. Majča je na první pohled docela v pořádku, ale do měsíce jí čeká kočičí zubař, protože zuby nic moc a také všechna krevní vyšetření. No a pak půjde Blažena a Toníček. Blážu asi taky čekají zuby a Toník snad jen očkování... Včera jsem vyplázla milých 1140,- Kč. No, to se dalo čekat...

Maminka si koupila nový mobil, protože ten starý nějak zlobí. Mobil jsme přivezli, rozbalili, strčili do nabíječky a ... nic. Zkusili jsme jinou nabíječku... a taky nic. Takže nás dnes čeká cesta přes půlku města a reklamace... Prima.

No a jako bonus bylo dnešní ranní probuzení. Proč dvě??? Proč by nestačilo rozflákat jen jedno???

Já se tý koupelny do důchodu takhle nedočkám...

13

 

Krátce a stručně

"Toníčku, potřebuju tu tašku, abych měla kam dát nákup, vylezl bys z ní, prosím?"

"Ne."

No a tak je to skoro se vším...

Urquell

Doba covidová ze mne nejenže udělá dámu s drdůlkem, ale i abstinenta, protože když má dáma s uzlem na hlavě čas, tak lockdown a když ho nemá, tak se na pivo taky nedostane.

Takže poslední dlouhé covidové měsíce jsem odkázaná abstinovat nebo občas doma požít něco lahvového z Plzně.

Včera byl Drahý polovička konečně po dlouhé době doma, protože je již pár týdnů pracovně (tedy aspoň mně říkal, že pracovně...) v jednom českém krajském a statutárním městě, ležícím na Českomoravské vrchovině a položeném na někdejší česko-moravské hranici. Historicky se jedná o moravské město a i dnes většina města leží na moravské straně, pouze severozápadní okraj je v Čechách. Toto historické město bylo založeno ve 13. stolení jako hornické s těžbou stříbra a je od roku 1982 městskou památkovou rezervací. Od roku 2000 je střediskem kraje Vysočina. Toto město nese název podle původní kupecké osady u kostela svatého Jana, která se nacházela poblíž brodu přes stejnojmennou řeku, jež dala osadě název. V současnosti zde žije přibližně 51 tisíc obyvatel. Takže doufám, že Drahý opravdu pracuje a není u některé z těch jednapadesáti tisíc... 

No a jak byl tedy včera Drahý po delší době doma, má vnitřní bohyně zajásala, protože jsme mohli vyrazit na velký nákup pro nás i pro maminku a já Drahého konečně opět mohla využít coby nosiče velkých a těžkých břemen. Nějak jsme to asi přehnali, protože vedro, hodně lidí, žádná snídaně a hlad a hodně hodin... a tak jsme se po téměř dvou letech stavili na rohu naší ulice ve známé hospůdce, aby nám zabalili jídlo domů a než to udělají, dali jsme si pivo.

"Dáte si jedenáctku Gambrinus nebo dvanáctku Plzeň?" zeptal se nesměle nás neznající moc sympatický výčepní. (Dva roky a covid jsou dva roky a covid a naše stará známá hospodská tam už není. Tedy ne, že bychom tam tehdy chodili denně, ale tu a tam jsme zašli a znali jsme se.)

Hodila jsem po pánovi potem orosené oko, vykukující ze spařeného obličeje a sípla: "Dáme si Pivo." 

Pochopil.

Ale aby si náhodou někdo nemyslel, že mám Drahého pouze na těžké práce, občas ho použiju i na něco jiného. Třeba na to, aby snědl hromadu řízků nebo pečeného kuřete s nádivkou, čímž jsem ho ještě včera na další pracovní pobyt vybavila.

Objektiv

Už dlouho se snažím udělat fotku našich kocourů, na které by byli oba najednou. Jenomže naši kocouři nejsou příliš vhodnými objekty pro skupinové fotografování. Tedy, oni se brání focení i jednotlivě, ale když chci na jedné fotce oba, je to extra problém, protože oni na takové blbosti nemají čas. Prostě musí dělat kraviny, jako například poskakovat, lízat si pytlíky, viset na záclonách, rvát se nebo se snažit olíznout objektiv. 

Včera jsem nabila baterky do mé, ještě docela slušné, zrcadlovky, ke které mám mraky objektivů a doufala jsem, že když jí budu mít neustále po ruce, podaří se mi konečně snímek, na kterém budou oba.

Snímek se podařil... jenomže to jsem nesměla udělat naprosto školáckou chybu - pro foto kocourů jsem nechala ve foťáku naprosto nevhodný objektiv: 

No, tak snad třeba příště... 

Nebo fakt už budu fotit jen mobilem.

Suchý hadr

Někdy ve třičtvtě na toto století jsem začala psát knihu. Žádný deníček či předchůdce současných blogů, ale opravdickou knihu. S většími či menšími přestávkami jsem jí psala několik let. Bylo by zajímavé porovnat, kterak se osudy "mých" hrdinů s mými přibývajícími roky měnily. Toto mé literární veledílo se jmenovalo Suchý hadr na dně mořském. Jak velké bylo moje překvapení, když jsem tento titul spatřila na pultech knihkupectví. S jeho autorkou Ivanou Chřibkovou nemám pranic společného, obsah jejího Hadru je úplně o něčem jiném a navíc můj Hadr vznikal tak o čtyřicet let dříve, než Hadr její.

K vydání mého Hadru nikdy nedojde, protože se před mnoha lety ztratil neznámo kde. Škoda, ráda bych si ho přečetla...

Můj Suchý hadr byl rukopis, psaný do linkovaného kroužkového bloku a dokonce se tam tuším objevila i nějaká moje vlastní ilustrace. 

Ale proč to vlastně píšu. Většinu mého rukopisu jsem psala propiskou, která byla tehdy hodně v módě. Tu jsem pochopitelně za ty roky taky ztratila. Když jsem ale před několika dny viděla v papírnictví naprosto tu samou, musela jsem si koupit z obrovské nostalgie rovnou tři.

Píše se s ní stejně dobře, jako před lety. Ale žádný Hadr ani nic podobného s ní už psát nebudu, přeci jen klávesnice je klávesnice a fantazie vymýšlení příběhů odešla s mým mládím. 

Ale ty propisky jsem prostě MUSELA mít.

Malá velká holčička

Tehdy byl pátek. Když do nového dne chybělo 35 minut, přišla na svět maličká holčička. 

A jak ta holčička rostla, chodila do jesliček, pak do školky, základní školy, střední školy, do práce... a pak se jí narodila další maličká holčička...

Pane jo, to to utíká, dnes už je z holčičky opravdu velká holka. 

Takže ty moje malá velká holčičko (nebo velká malá holčičko???), přeju ti moc a moc zdraví, štěstí a lásky a ať se ti všechno, na co si vzpomeneš, vydaří.

Noční motýlek

Přes síť na okně se k nám do bytu vplížil noční motýlek. Snad ho nalákala vůně jídla, které jsem právě vařila, snad se chtěl u nás ohřát, snad chtěl spáchat sebevraždu... kdoví. Každopádně jeho cesta k nám byla jeho poslední cestou v jeho krátkém životě, protože ho spatřily naše krvelačné šelmy.

Motýlek přeletěl kuchyň a udělal osudovou chybu - usadil se na místě, kde ho kocouři spatřili. Fanoušek, jako přeci jen trošku větší a zatím ještě rychlejší, byl u motýlka první. Skon malého hmyzáčka byl rychlý, Fanda s ním nedělal žádné cavyky a bez průtahů ho sežral. Dostal za to pochvalu a pár kočičích bonbonků. No a aby to Toníčkovi nebylo líto, dostal bonbonky jako cenu útěchy taky. A protože Toník můrku nesežral, dostal o dva mlsky víc...

Černý pasažér ve školce

Asi od dvanácti let mám tramvajenku a nějaké lístky neřeším. Když začal bláznit Covid, začala jsem jezdit autem tak často, že jsem se rozhodla, že tramvajenka je pro mne zbytečná. 

Dnes jsem vyrazila za potomečky, protože dítě mého dítěte bylo prvně ve školce a já jako babička nechtěla u prvního vyzvednutí vnučky z tohoto předškolního zařízení chybět. Spořádaně jsem si koupila dvě jízdenky a vyrazila směr školka. 

Předposlední stanici jsem si uvědomila, že stále třímám v ruce neštípnutý lístek. Vytřeštila jsem hrůzou oči a vyhlížela ke mně se blížícího zuřivého revizora, který mne za přihlížení spolucestujících nechá zatknout a odsedím si minimálně tři roky natvrdo. Nikdo si mne ale nevšímal a já v cílové stanici s úlevou opustila prostředek městské hromadné dopravy, který jsem použila coby černý pasažér. 

S dcerkou jsme proběhly nedaleký megahypersuperobchod, koupily si cosi nezbytností na sebe a do domácnosti a pak jsme vyrazily pro její dcerku do školky. Mrně bylo plné dojmů, nadšené z kamarádů i paní učitelky a už se nemůže dočkat pondělí, až půjde do školky znovu.

No a já cestou domů už nezapomněla a lístek jsem si štípla. Moje nervová soustava by další cestu na černo zcela určitě nezvládla. Mám vtíravé nutkání si opět koupit roční tramvajenku, navíc když jízdné na pár stanic zdražili nevídaným způsobem. 

A při předsavě, že třeba budu jezdit do práce opět MHD, tak by mi jízdenky udělaly docela velkou díru v rozpočtu...

Zítra jsem se zamilovala

Zítra tomu bude přesně rok, kdy jsem se zase jednou pořádně zamilovala. Již pár týdnů jsem lozila po nabídkách kocouřích miminek, jedno krásnější, než druhé, ale vždycky bylo nějaké to "ale...". Někdy měli jenom holčičky, někdy byla komunikace s chovateli ne zcela v pořádku, někdy se jednalo o množky, někdy byly dodací podmínky kotěte téměř neslučitelné s jeho živůtkem, někdy už bylo "vyprodáno".

No a tak si tak toho loňského zářijového večera bloumám fejsbůkem a tam na mě vyskočí nabídka na rezervaci dvou kocouřisek. No jeden úžasnější, než druhý, ale ten jeden... to byl prostě ON! Zasněně jsem zírala na fotografii zřejmě docela dlouho, protože do mne Drahý dloubnul se slovy: "No tak jim už konečně napiš!"

 

To mě probralo a napsala jsem. Odpověď přišla záhy a vše se zdálo na dobré cestě. Když jsem se pídila po informacích o chovné stanici, nacházela jsem jen samá pozitiva. Na naší první návštěvu u Mimínka jsme se oba s Drahým moc těšili. Návštěva dopadla dobře, nevím jak my chovatelce, ale ona nám byla moc sympatická a hlavně kočičí máma, obklopená několika krásnými a spokojenými kočkami. Seznámili jsme se s tatínkem Mimínka (nádherné zvíře), jeho maminkou, bráškou a dalšími kočičími parťáky.

Slovo dalo slovo a my už se mohli začít těšit na chvíli, až už Mimínek nebude potřebovat maminku a rozšíří naší smečku.

Pro porovnání - trošku nám za tu dobu chlapec povyrostl... 

Romantika jak orel

Drahý polovička odjel na služební cestu, na kterou jsem ho vybavila mou vlastní domácí stravou, aby mi tam nezesnul hlady či si nezkazil žaludek čínskými polévkami. A já mám konečně prostor na to, abych prožila klidný, romanický večer. Zapálím si svíčku a naleju si sklenku dobrého vína do sklenky s předlouhou nohou, kterou si budu se zvednutým mlíčkem držet v ruce a v klidu a tichu domova, jemně rušeným jen rvačkou našich kocouřisek, labužnicky vychutnávat.

Hm... hezky to zní, ale romantický večer strávím trošku jinak... Zapálím svíčku a jako správný Čech si dám Plzeň. Lahvová je moje a plechovky jsem dostala jako úplatek. A takovéhle úplatky se přeci neodmítají! Ta svíčka musí být, páč romantika, ne?