Hledání slepých uliček

Pět dvanáctek mám za sebou a protože zítra ráno nemusím vstávat nechutně brzy, zkusila jsem něco namalovat na papír, který byl nekřesťansky drahý a který je určen pro akvarelové i akrylové barvy. Asi to opravdu vůbec neumím a nic o tom nevím, ale mně to prostě nešlo. Papír, byť přilepený na prkno, se kroutil jako hadice, nafukoval se, vlnil a tak nějak se to na něm divně rozpíjelo, ať jsem barvy ředila nebo je používala jen tak. Už to asi příště zkoušet nebudu a nechám si ho jen na trénování - menší plochu to snese, ale celoplošně to prostě papír (nebo já...?) nedává.

Nejlíp se dělá pochopitelně na plátno, ale překližka nebo třívrstvá lepenka jsou taky dobré. Jen na lepenku nemůžu používat špachtli - lepenka je prostě lepenka a špachtlení mi na něm moc nejde, protože to kopíruje nerovnost jejího povrchu. A třeba takové pruhované hory vypadají fakt divně.

Na papíru pro akryl jsem se špachtli pokusila použít, ale musela jsem to taky vzdát a použít silikonový štětec. A výsledek stojí za nic moc. 

Ale taky dobrý. Už alespoň vím, kudy taky cesta nevede.

Hlad je sviňa

Naše kočky zatím hladem netrpí, podstrojujeme jim jako by byly naše vlastní...V jejich případě se tedy nejedná o to, že hlad je sviňa, nýbrž mlsná je sviňa. 

Nebo že by si jako správné šelmy chtěly ulovit něco vlastními silami???

Tutoriál

Nádobí umyto, prádlo vypráno, kočičí hajzlíky vyčištěny, já prošla chemickou očistou, odlakovala a nalakovala si nehtíky před šichtami a než mi zaschnou, plesku sem maličký akrylový tutoriálek.

Našepsovala jsem si překližku 19 x 26 cm, přilepila jí na stojan a udělala pozadí od fialkové do modré. Pak jsem tam nanesla siluetu hor. Modrou siluetu hor, protože tuto barvu jsem měla zrovna na paletě. Asi to chtělo šedou, ale proč plýtvat barvami...

Takhle hory vypadaly pochopitelně docela nudně a ploše, tak jsem použila bílou, černou, špachtli i štětce a udělala jsem hory tak, aby vypadaly trošku jako hory... No a nakonec jsem si vyhrála s mráčky.

No a pod hory jsem pleskla lesík a louku. A v popředí nástin rozkvetlého palouku:

Rozkvetlý palouček jsem měla v hlavě a vypadal fakt nádherně. Připravila jsem si na něj růžovou, oranžovou a bílou barvu, zelenou louku pod horami a lesem jsem také nechala trošku rozkvést:

Můj, v mé mysli nádherně rozkvetlý, palouček nezvládl střet s mou jemnou motorickou činností a vyšel z toho rozkvetlý palouk hodný žáka prvního stupně základní školy.

Doufám, že příště to bude lepší. Musím trénovat malé kytičky. A hlavně si na ně musím koupit maličkatý štětec. Ten co mám, není sice ohromný, ale takový nějaký... divný. Ne, že bych své neumětelství chtěla svádět na štětec, ale s tím, který mám a který má chlup sem chlup tam, dosáhnu tahů do úplně jiných prostor, než je plánováno.

V mé mysli to měla být vzpomínka na krásně italské městečko Edolo, ale do skutečnosti to má hodně daleko. Ale i tak jsem se u toho bavila a věřím, že příště to bude o fous lepší...

Zapadání

Člověk (já) myslí a Drahý polovička mění. Potřeboval cosi na cosi nakreslit a mně tak zbylo dost červené barvy na paletě. Bylo mi jí líto vyhodit, tak jsem míto deborelizace kuchyně vyplácala červenou na překližku. A zítra - poslední volný den před pracovní šňůrou - se doma asi nezastavím, aby to tady alespoň trošku připomínalo byt a nikoliv kočičí kotec s atelierem zběsilého patlala...

A zase se potvrdilo, že v hlavě můj západ slunce vypadal úplně jinak. Ale zase na druhou stranu vidím chyby a snad ho jednou udělám znovu s jinými chybami, ale určitě bez těchto. Tak uvidíme...

Erster Fall - Wasserfal

Než zase z kuchyně udělám kuchyň, aby se tam dalo normálně fungovat, vyplácala jsem trošku černé, které mám zatím docela dost. A pak už zase na pár dní svoje plácání uložím k ledu. Taky totiž musíme občas něco uvařit a i když to tak nevypadá, na svoje malování potřebuju kolem sebe šílené množství serepetiček. A protože nedisponujeme bytem s volným pokojem na různé práce - jako třeba žehlení, šití či malování, všechno se u nás odehrává v chudince kuchyni. 

Navíc kdo má pořád poslouchat za dveřmi to řvaní koček, které při mém malování do kuchyně mají zákaz vstupu ještě přísnější, než když vařím. 

V hlavě to vypadalo parádně...

Moje vetchá a chátrající ruka už není dávno tím, čím bývala. Před mnoha a mnoha lety, někdy ve třičtvtě dvacátého století, jsem namalovala přesně to, co jsem si v hlavě vymyslela. Teď už to tak není. Představa byla naprosto odlišná od výsledku, tohle vypadá jako řepkový ráj. 

Ale zatím se nevzdávám. Pořád doufám, že to dám.

A jestli ne, tak si alespoň na chvíli odpočinu od starostí všedních dní. 

A to se vyplatí.

Smrčiny

Ono se to řekne, namaluj smrček. Je to přece tak jednoduché... 

Asi je, když to člověk umí. Ale když už má krpaté pazoury a neumí to, výsledek je tristní.  Ale snad i staré psisko se novým kouskům občas může naučit. Budu zkoušet dál. Krabic a z ní vyrvaných podkladů mám dost.

Nápad se mi líbí, ale očekávaný výsledek se nedostavil. Jednou to zkusím znovu a třeba to bude lepší.

Nový štětec?

No jo, konec domácího poflakování, které trvalo celé dva dny a hrrr s chutí a láskou zítra zase do práce. Čeká mě pět krásných dní s mými andělskými bezďáčky a co si jeden může přát víc. 

Kočičky jsou v pohodě, tak snad to bez nás tady chvíli zvládnou. O víkednu snad bude dom Drahý polovička a já mám zase od úterý. 

Nezbylo mi tedy nic jiného, než doma trošku uklidit a hlavně sklidit ten můj malovací bordel. No a když jsem to uklidila, tak jsem zjistila, že mám asi nový štětec...

Žlutá je dobrá

Pár kousků mé malovací tvorby už pochopitelně skončilo v koši, ale jeden obrázek byl na tak hezkém podkladu, že jsem ho přešepsovala a zkusila překreslit. Snad bych se to někde dočetla, kdybych o tom něco četla, ale protože to nečtu, tak jsem se to nedočetla a sama od sebe jsem tedy usoudila, že příště až budu něco přemalovávat, bude lepší původní vrstvy přejet šmirglpapírem. Takže hory přemalované horamy jsou hnusné, ale smrky už začínají vypadat jako smrky. 

Vypadá to, že maluji jen stále jedno a totéž a přiznávám, není to daleko od pravdy. Kdysi jsme s Drahým polovičkou byli v jedné bohem zapometuté italské vesnici a tam jsem podobné zákoutí se zasněženými horami, jezerem a rozkvetlou letní loukou opravdu viděla a dodnes na to ráda vzpomínám.

Mému Drahému polovičkovi se mé patlání líbí a ani nevrčí, když večer nemá hotovou večeři, hlavně, že je obrázek... Když jsem kňučela, že mi dochází žlutá barva, kterou si nenamíchám, i kdybych se rozkrájela, jednu mi druhý den přinesl. Krááásnou a velikááánskou... Kdyby to byla ta, co potřebuju, chvilku by vydržela. Ale třeba se dá smíchat s akrylem a budu se na ní učit smrčky...

Kočičky...

Když si dneska Mařenka vlezla k Toníkovi, srdce zaplesalo. Je krásné mít doma kočky... když takhle pospolu usnou poté, co Tonda učil Mařenku šplhat po záclonách...

Jednou ty hory dám!

Tak jsem zase znectila kus krabice, ve které kočkám přišlo žrádlo a dala jsem si horskou lekci.

Pro ochránce koček doplňuji, že jsem z krabice urvala pouze víko a zbytek kočkám zůstal.

To půjde...

 

Bodyguardi

Když jsme přivezli domů naší maličkou holčičku, Fanoušek byl zvědavý a hned si jí šel očuchat. Fanda je vůbec takový přátelský blbounek, který neublíží a nechá si všechno líbit. U něj sedí přesně to, že je tak hodnej, až je blbej. On si nechá vyžrat i to nejlepší z misky. A já mu proto maličko nadržuju...

Tonda, to je jinej čípek. Když to maličké bílé nic viděl, vypadalo to, že bude zvracet, sedl si na parapet a několik hodin soustavně na tu malinkatou holčičku vrčel. Ta to měla totálně u zadele, protože měla hromadu práce se zkoumáním okolí. 

Fanda se maličké Mařenky chvíli bál, ale pak se osmělil a začal jí dělat bodyguarda. Hlídal jí na každém jejím kroku a když usnula, tak poklimbával poblíž a byl neustále ve střehu. Tondu potom přestalo vrčení bavit a tak za pár hodin hlídali malou Mařenku oba. 

Vypadá to, že z nich bude dobrá trojka.

Čerstvě natřeno

S příchodem bílé kočičí holčičky jsem musela svoje malování uklidit. Nemajíc na to volnou komůrku či ateliérek, používala jsem kuchyňský stůl. I když jsem si ke své geniální tvorbě přiravila vždy jen to nejnutnější, zaplnilo to nejen celý stůl, ale i část kuchyňské linky. A nejen zaplnilo, ale i dost zasvinilo. Jak se stále učím držet štětec v ruce a odhadovat množství barvy, tu a tam se stane, že v návalu soustředění a inspirace štětec, namočený do barvy, mihne se vzduchem a dopadne na místo, které se fakt blbě čistí. 

No a abych se vrátila k meritu věci. Kuchyň i Drahý polovička by mé tvoření čehosi asi přežili, ovšem s bílou kočičkou je to jiné. Při její zvídavosti by mohla hrát všemi barvami. Včera jsem měla co dělat, aby neodešla se zelenými tlapkami.

Večer jsem si dala lekci hory. Hory zasněžené špachtlí. A docela by se byly bývaly povedly, kdybych použila něco jiného, než kus lepenkové krabice. Mé docela zdařilé velehory, u úpatí ztrácející se v mlze, staly se díky třívrstvé lepence pruhovanými. Nechala jsem jim tedy koukat jen vrcholky a zbytek už jsem nějak dopatlala. 

A už je to všechno uklizeno a jsem zvědavá, kdy si zase něco zkusím namalovat. Potřebovala bych totiž lekci smrků...

Čertice

Tak jsme se dočkali a naše smečka konečně přivítala malinkatou holčičku. Jmenuje se Mariana, ale říkáme jí Mařenka.

Naše obavy, jak se bude snášet s kluky, se pomalu rozptylují. Vypadá to, že si je jako každá správná ženská dokáže srovnat. 

Navíc už má prošmějděný celý byt, v noci po nás vesele skáče, skotačí na okně, vyžírá klukům jejich baštu, vylívá vodu z pítek, případně se v nich vesele cachtá a pochopitelně už obsadila strategické místo na lednici.

Tahle holka vypadá jako andílek, ale je to malá čertice, myslím, že se máme na co těšit.

Již zítra...

S Drahým polovičkou se těšíme na zítra, kdy k nám zdaleka přicestuje nový člen naší smečky.

 

Maličká holčička, která dnes dostala vlastní přepravku - a která pochopitelně musela projít přísnou kontrolou našich chlapáků... 

 

Přece holčičku nedáme do modré nebo tyrkysové přepravky. 

 

Tu červenou prostě musela mít...