Vedlejší produkt vaření

Drahý polovička chytil slinu na mojí čínu, která má s opravdovou čínou pramálo spoečného, ale nám chutná. Za účelem ukojení svého mlsného libida Drahý dovlekl asi hejno kuřecích mrtvolek, které následně vykostil. Takže dnes kromě toho, že bych se měla opět zkulturnit před svou "pětidenní", krájím, nakládám, krájím, krájím a přežírám venkovní kočičku Majču.

Každopádně čína je naložená v možství větším, než velkém, naložené je maso do kuskusu a pak ještě zbyla hromádka na kuře na paprice.

Když jsem, celá ukrájená, koukala na poslední čtyři kuřecí prsa, nedalo mi to a každé jsem několikrát do půlky nařízla, omatlala jsem to srajdou (olivový olej, pepř, sůl, paprika, zbytek grilovacího koření z kořenící syslírny), do řezů jsem nacpala kousky pórku, rajčat a zbytku nivy, která se krčila v koutě lednice a když jsem našla v balíčku poslední čtyři plátky anglické slaniny, hodila jsem to nahoru a pleskla jsem to do trouby - něco mezi 180° - 200°C a když jsem se na to koukla po dvaceti minutách, deset jsem přidala a pak to z trouby vyndala.

Jak je poslední dobou zvykem, hned začerstva jsem to - ještě v pekáčku - vyfotila s tím, že o tom třeba napíšu - postup práce, přesný recept a tak. Jenže přesný recept je na nic, protože jsem vše dělala z okamžitého nápadu z toho, co dům dal, takže ingredience už nikdy nebudou stejné, jako ty dnešní. 

Ovšem fotka měla využití i na jiné, zcela neplánované, straně. Poslala jsem jí totiž mému Drahému polovičkovi, který je dnes v jednom statutárním městě ve Středočeském kraji a které leží na levém břehu středního toku řeky Jizery, zhruba tak 50 km severovýchodně od našeho bydliště, se kterým je z veké části spojena dálnicí D10 a v kterémžto městě též sídlí automobilka Škoda Auto. 

No a protože měl Drahý v plánu přijet dnes večer (spíš v noci) kdoví kdy, výsledek je víc, než uspokojivý: