Moje kočičí lásky

Kdysi dávno mi v kanceláři myši žraly kablíky k počítači, tož jsem zatoužila po zviřátku, které by mě těchto potvůrek zbavilo, protože naše vlčice na myšky zvysoka kašlala. A tak k nám 25. července 2002 přišel maličký kocourek Jakub. Z Jakuba se vyklubal už v jeho čtyřech měsících úžasný myšilov, který dokázal číhat na myšku mnoho hodin a nakonec jí dostal. 

Když jsme šli na první očkování na veterinu, doktor se na mě chvíli díval jako na magora, když jsem chtěla očkovat kocoura a pak mi stroze oznámil, že načí kočičku naočkuje vším, co je třeba. A tak se z Jakuba stala naše nejmilejší kamrádka Kubička. Kubička, jejíž nejoblíbenější potravou byly konzery pro psy velkých plemen... 

Na podzim roku 2002 - přesně 11. 11. - jsme našli právě z jakéhosi auta vyhozené kotě. Bylo vyhozené mezi slepice, kteté tomu maličkému drobečkovi daly docela zbrat. Přes slepičí plot jsme to zkravené malé nic přilákali k sobě a odjeli s tím maličkým drobečkem, který ještě neuměl ani sám pít, na veterinu. Veterinář navrhnul euthanasii, protože kotě bylo ve velmi špatném stavu. Já to odmítla a s Drahým polovičkou jsme ho odvezli domů, kde jsme ho odblešili a zavřeli v krabici do koupelny. V koupelně prožil tři dny na hranici mezi životem a smrtí a když třetí den rozmlátil všechno, co bylo v policích a šplhal po sprchovém závěsu, bylo vyhráno. Obtelefonovala jsem všechny známé, jestli ho někdo nechce, ale protože kotě nebylo moc hezké - bílé s černým ocáskem a černou pihou na čumáčku - nikdo ho nechtěl. Tak jsme si ho nechali. A když se ukázalo, že kotě je kocourek, dostal jméno Martin, protože jsme ho našli právě na Martina. A Marínkovi jsme pak celý jeho život říkali Matýsek. Matýska Kubička adoptovala jako svého a naučila ho lovit myši a milovat život.

Necelý rok na to přinesl Drahý polovička ztýraného a nemocného korourka. Bylo to 6. října, kdy měl svátek Hanuš. Přestože jsme dřív našim zvířátků dávaly jména, kdy k nám přišli, u tohoto kocourka jsme udělali výjimku a dali jsme mu jméno Tadeáš. Tadeášek se ze všech svých psychických i fyzických neduhů dostal a tak jsme si ho nechali také.

Všichni tři byli báječní a velcí kamarádi. Kuba s Matýskem byli jako máma se synem a milovali se nejvíc, jak si člověk dovede představit. Tadeášek měl rád všechny a všechno.

Život ale není spravedlivý a naše báječná Kubička odešla ve svých necelých třech letech k Velké Kočce za Duhovým mostem. 

Moji kluci zůstali sami a ve mně zůstal velký smutek za mojí úžasnou princeznou. Bylo tak smutné, když jsem přišla domů a vítali mě pouze dva, místo tří... Tolik mi chyběla kočičí holčička...

V červnu 2005 se jedna taková narodila. Její maminka byla sibiřská kočka s papírama až za roh a tatínek kovářovic kocour od vedle. Kočička byla odsouzená k utopení, protože maminka byla chovná a kočičí podvraťák se nehodil k přiznání světu. Naštěstí se k tomu nějakým způsobem přichomýtla moje dcera Jejka, která se s Drahým polovičkou jela na kotě podívat. "Bereme si jí, je růžová!!!" přišla mi SMS od Drahého a já se začala těšit na další holčičku, které jsme dali jméno Blaženka.

Holčička byla nádherná, milá a s klukama po počátečních bojích vytvořili úžasnou kočičí partičku. Matýsek byl hlavně fixovaný na mě a pak na Tedýska, Tedýskek s  Blážou byly dvojka nerozlučná.

Roky plynuly a 18. prosince 2019 odešel za Duhový Most k Velké Kočce Tadeášek - totální selhání ledvin. Díky mému bolestému rozhodnutí odešel jako frajer, kterým celý život byl. Jeho další udržování při životě by bylo nejen náročné pro naší peněženku (čert vem peníze), ale hlavně Tedýsek by nesnesitelně trpěl.

Bohužel to bylo v době, kdy si Matýsek zlomil stehenní kost. Špatně chodil, ale ještě se ze svého zranění dostal. Koncem roku 2019 si zlomil druhou stehenní kost. I z toho se pomalu s naší pomocí dostával, ale vzhledem k těmto zlomenimám mu přestala fungovat peristalitka střev, 18 dní po odchodu Tadeáška - 5. ledna 2020 - jsem musela uděla další kruté rozhodnutí a nechali jsme Matýska přejít Duhový Most za Kubičkou a Tadáškem.

Blaženka zůstala sama. Nechala bych to tak být, ale Bláža tak moc tesknila, že jsme jí pořídili maličkého kočičího kamaráda. Kocourka Františka. Asi to bylo pro Blážu příliš brzy, protože Fanouška nějak moc nebrala, ale její zoufalstí ze samoty se změnilo v nasranost z vetřelce, takže pro Blážu i Fandu to byla situace docela přijatelná.

Jak Fanoušek rostl, bylo zřejmé, že potřebuje kamaráda. A tak k nám v listopadu 2020 přišel Tonda. A místo, aby byl parťákem pro Fanouška, stal se adpotivním synkem pro Blaženku. Byla to prostě láska na první pohled.

Náš domácí svět byl zase v pořádku. Fanoušek s Toníkem dělali ptákoviny a Toník s Blaženou se milovali jako syn s mámou. Bláža se na stará kolena stala matkou a užívala si to do posledního dne svého života. 

Bláža tento týden odešla za svým Tadeášem, stalo se jí osudné selhání plic. Fanoušek smutní, Toník je zoufalej. Je kruté a bolestivé, dívat se na žal kocourků, kteří stále kamarádku a maminku hledají.

A já už zase nemám svojí malou holčičku... 

Blaženka je se svým Tadeáškem a Matýsek se svojí Kubičkou. Určitě je jim za Duhovým Mostem u Velké Kočky dobře, jsou tam spolu, běhají tam po věčně prosluněných loukách a u mne v srdci mají pořád velkou misku plnou lásky.

Fanoušku, Toníku... zůstali jsme sami. To je ale život. A kdo ví, třeba k vám zase někdy přijde nějaká kočičí kamarádka, se kterou budeme mít život o trošku veselejší... A jestli ne, jste dva, tak to spolu určitě nějak zvládnete.

A my s vámi...