Pozor, kočky!

Pozor, kočka.

Pozor, zlá kočka.

Pozor, hodně zlá kočka.

Pozor, zlý pes, zlý pán, zlá paní, zlé dítě a kočka je taky pěkná svině.

Ve starověku byly kočky uctívané jako bohové a nezapomněly na to. Ani ty naše ne...

Jo, tak takových a jim podobných textů na všech možných podkladových materiálech je celá hromada. 

I já kdysi zatoužila po nějaké kočičí cedulce na dveře a dlouho jsem nevěděla, kterou dřív. Nakonec to vyhrála jedna keramická kachle, která nám už visí na dveřích opravdu hodně let.

Tabulka je super, ale má jednu chybu.

Kočky máme tři...

Kňava Johanka

Před několika lety moje malá červená Kvíčala začala potřebovat hodně péče a bylo načase jí poslat dál, k někomu, kdo jí věnuje mnohem víc, než jí mohu nabídnout já. Kvíčalka byla báječná, jezdila jak drak a bylo mi líto, že musím svůj vozový park obměnit. Každopádně Kvíčala potřebovala někoho mladšího a já potřebovala něco, z čeho bych už své zchátralé fyzično nesoukala, jako vrchní, co prchal ze svého hadráku.

Kvíčala odjela do světa a nahradila jí Johanka, které občas říkám Kňava. Docela mne pobavil street view na Google mapách, kde jsou obě moje červené holky zachycené. Nedalo mi neudělat screen a schovat si ho. Stály tam asi tak dva měsíce a jsem ráda, že zrovna mapaři jeli okolo. Záběr je pár let starý, ale kdo by předpokládal, že se bude mapovat každý týden, že...

Kňavka teď před prázdninami potřebovala nějaké malé opravy a technickou, byla tedy odjeta k panu doktorovi, u kterého pár týdnů pobyla, protože se sháněl diferenciál či cosi takového. A já musela jezdit do práce městskou hromadnou a s respirátorem na hubě. Ne, že by na MHD bylo něco špatného, ale odcházet z domova v 5:15 nebo 6:00 a přicházet v 19:10 nebo 20:00 je docela nepříjemný rozdíl. Nebylo to ale tak hrozné, z práce jsem jela "sockou" asi 3x, protože ostatní dopravu mi zajistil svou Maruškou Drahý polovička. 

Každopádně dneska se Kňavka vrátila domů, je zdravá a prý ještě nějaký ten rok vydrží. Jen ještě nemá opravený kryt na rezervu, protože mi do něj vjela na parkovišti Fabie, ale ten bude příští týden, tak to bez něj snad nějak přežijeme. 

A snad spolu zvládneme ve zdraví ještě hodně kiláků.

Tonda

Chtěla jsem velkého černého kocoura. Černého jako uhel. No a pak jsem uviděla fotku Joaquína Rosa Fria a bylo to. Zamilovala jsem se na první pohled a hned jsem chovatelce odepsala. Slovo dalo slovo a za pár týdnů jsme se s Drahým jeli na Joaquína podívat. A už jsme v tom oba s Drahým jeli. Čekání, než Joaquín nebude potřebovat maminku, bylo neskutečně dlouhé. Těšili jsme se jako malé děti. A dočkali jsme se. 

Malá vnučka kočičákovi okamžitě začala říkat Donda. Z Dondy jsme pak udělali Tondu a teď už je to jen náš Toník, Toníček, Kyselina, Nežertoostatním, Plantážník, Neleznatyzáclony a Nekousejmědopalce.

Dneska slaví Toníček své první narozeniny. Dostal něco laskomin, ale asi výjimečnost situace nepoznal, protože je dostává i za to, že nerozerval další záclonu. Ale to nevadí, ještě ho čekají objeveniny a přineseniny... 

Snad to bude plantážník a rošťák ještě dlouhé a dlouhé roky.

Tak Toníku, všechno nejkočkovatější!

Andělské sociální cítění

Mám nějak nezdravě příliš vyvinuté sociální cítění. Šnečky, prchající přes chodník, odchytávám a dávám je do trávy, by je něco nezašláplo, sbírám opuštěné kočičky, nabídnu bezdomovci svačinu, v předcovidovým časem jsem i opuštěným seniorům v ústavu poskytovala bezplatnou přímou obslužnou péči, dovedu naslouchat a snažím se pomoci radou, činem - či jen tím vyslechutím. Leckdy to přeháním a Drahý polovička mnohdy nevydrží a nadává, že to moje zasrané sociální cítění je nesnesitelné.

Před mnoha a mnoha lety, v roce devatenáctsetnevímužkolik, jsem chodila na střední školu do jedné pražské čtvrti, již tehdy vyhlášené nadměrným výskytem podivných existencí. Zkrátka byla tam hromada cikánů, kteří poctivě kradli. Cikánky ve svých širokých sukních s kapsami až na zem a cikáňata, která se již od útlého věku snažila tyto kapsy zadarmo zaplnit vším možným. Cikáni, kteří se tu a tam zlili a pak se poprali. Jooo, to byly zlaté časy...

Po mnoha a mnoha letech jsem se před třemi lety díky práci vrátila na místa mého studijního mládí. Cikánky již nenosí široké sukně, lup dávají do kočárků a cikáni chlastají a perou se nějak víc. A už ne mezi sebou, ale s ostatními obyvateli našeho maloměstečka. Leč podivných existenci se na tomto malebném místě vyskytuje nepoměrně víc. Tipla bych si, že je to k obyčejným lidem tak v poměru 50:50.

Když se v tomto prostředí vyskytujete často, trošku to s vaším sociálním cítěním zamává. Vidíte, jak to opravdu třeba s bezdomovectvím je. Z drtivé většiny to nejsou chudáci, kteří o všechno, nikoliv pouze vlastní vinou, přišli a snaží se přežít slušnou žebrotou a případně se i postavit opět na své vlastní nohy. Z drtivé většiny jsou to tvorové, kteří chtějí ukrást něco chlastu a pak se zlít do němoty a dělat bordel. Když chudinkovi bezdomovečkovi nabídnete bagetku, protože má určitě hlad, pošle vás při nejlepším do prdele a dožaduje se lihoviny. Když chudinkovi narkománkovi nabídnete jídlo či čistý šat, pošle vás také přinejmenším do prdele a dožaduje se peněz, aby měl na další dávku. Na každém rohu, ba i v pasáži obchodního centra, se čile obchoduje s různým fetem. A co se týká čistoty této čtvrti - odpadků, stříkaček, jehel a dalšího humusu jsou plné chodníky. Rohy budov a jejich zákoutí jsou plné zvratků a dalších lidských výměšků. Někdy to vypadá, že když se chce někomu z naší krásné vlasti na malou, sedne do vlaku a vydrží, aby se u nás mohl vychcat na nějakou zeď či aby mohl hodit bobek v klidu veřejných garáží.

Přesto všechno mám stále vyvinuté sociální cítění. Šnečky stále dávám do bezpečí, stále sbírám opuštěné kočičky, stále dokážu naslouchat a kdyby to šlo, i do ústavu seniorům bych šla vyměnit plínu. Jen když vidím fetku nebo bezďáka, hodila bych je do kafilerie. A bylo by mi už úplně jedno, jak se do své bezútěšné situace tento zbytečný tvor dostal.

Ale i tato situace má svou světlou stránku, ze které se s kolegy radujeme. Však kdo by se neradoval, kdyby se o jeho pracovním domově psalo v novinách! 

Jen tak namátkou jsem se kochala několika články v novinách a musím se pochlubit i zde. Píše o nás Deník.cz, taky v iDnes se zmínili, dokonce i v Blesku jsme byli!!! Článek najdete i na PrahaTV a naposledy se rozepsal Pražský Patriot. A určitě se najde hromada dalších hezkých a optimistických článků i jinde. A už jsme se párkrát dostali i do televize, heč!!!

Drahý polovička

S Drahým polovičkou jsme si před mnoha lety dali ten nejbáječnější dárek - slíbili jsme si, že si nebudeme k narozeninám, svátkům, Vánocům a dalším příležitostem nic dávat. A je to prima, že se nemusím nad naprostou kravinou, kterou mi Drahý na poslední chvílí pořídí, rozplývat a říkat, že přesně to jsem si vždycky přála. A že ani já nemusím na poslední chvíli shánět dárek, nad kterým se bude rozplývat Drahý polovička. 

Tak tedy ani dnes Drahému nic nedám, ale přeju mu všechno nejlepší. Vlastně ani to ne. To nejlepší na světě už má. Má totiž mne. A co si může přát víc, ne?

Každopádně flákotou Drahého nikdy neurazím...

Papričky

Mám ráda pikantní jídla, takže vždycky, když něco v kuchyni tvořím, svojí porci si ochucuji zvlášť, protože Drahý polovička poulí oči a prská, jen, když to, co mám já na talíři, cítí. Tabasco mám tak na pět, maximálně šest použití a lituji, že ho neprodávají alespoň v litrovém balení. Moje vajíčková pomazánka nebývá žlutá, leč oranžová tabascem a prý se to nedá žrát, byť mně to připadá lehce pikantní. Papričky Jalapeño se mi zdají docela fádní a nechápu, proč ostatní při jejich konzumaci slzí.

Začala jsem se zajímat o stupnice pálivosti papriček a výrobků z nich. Narazila jsem na zkratku SHU, dle které se pálivost těchto produktů určuje. Tak třeba sladká paprika má 0 SHU, což je logické. Mé oblíbené Tabasco a Jalapeño mají kolem 3000 SHU, pepřový sprej má 2 500 000 - 4 500 000 SHU. Přiznávám, že když jsem dostala nepřímý zásah pepřákem, nebylo mi to moc příjemné, ale to se jednalo spíš o oči a nos, než chuť. Prý to nejpálivější - tzv. čistý kapsicin - má 16 000 000 SHU.

Před týdnem jsem dostala od Drahého polovičky dáreček - dvě malé lahvičky s extraktem jakýchsi pikantních papriček. "To budu mít tak na třikrát", pomyslela jsem si a ochutnala tu slabší s názvem GOD SLAYER FUCKING HOT SAUCE (volně přeloženo Zabiják Bohů -  Kurva pálivá omáčka). Spletla jsem se. Do pěti litrů guláše toho dám tak na malou špičku nože. 

Netuším, v jakém poměru budu používat tu silnější, kterou jsem zatím neměla odvahu otevřít a která se jmenuje stručně a jasně REGRET (Lituj - svého činu)...

Slabší má 6 400 000 SHU a ta silnější 12 000 000 SHU.  

Ale já to dám! Už jen pro vzpomínku na starého dobrého Franka...

Jestli se mi to tedy taky neprožere žaludkem, střevama, židlí a pak podlahou do sklepa...

Martina

 Martince k jejímu svátku přejeme všechno jen to nejlepší!

Maminka

Moje maminka má dneska narozeniny. 

Ať ještě prožije hodně let ve zdraví, štěstí, pohodě a klídku, ať věří, že fakt bude líp a ... těch NEJ, co bych chtěla napsat, je opravdu moc. Tož to asi shrnu do dvou slov, ve kterých to bude všechno.

Já s Drahým polovičkou i naším zvěřincem jí přejeme, 

ať se má moc dobře - nebo ještě líp!

Moribundus - 1. dávka

Podlehla jsem nátlaku okolí a zcela dobrovolně jsem se musela nechat očkovat proticovidovou vakcínou. 

Pche - prej očkování! Já už teď vím dobře, že za tím vším stojí Ilumináti, Soros s Gatesem a McDonaldem! 

Počítač stále požaduje moje přihlášení k účtu Microsoft, ale zatím odolávám.

Ovšem krátce po vakcinaci mi zřejmě narostla jakási neviditelná hliníková anténka a moje změna DNA způsobila, že se můj mobil nechce přihlásit do mobilní sítě. Zcela nepochybně začínám fungovat jako rušička signálu. 

Za chvíli možná začnu bzučet, stane se ze mne chlap a budu
neplodná. Možná i začnu čurat vestoje a nebudu sklápět prkénko.

Jde to rychle.

Snad se zdravotník spetl a místo jednoho čipu z ampulky do mé dávky nasál čipů víc. Jenže co ti chudáci, na které čip díky tomu nezbyl? 

U mne se projevil po vakcinaci vlčí hlad a moje nohy mě i proti mé ochabující vůli nesly k McDonaldovi, kterému se vyhýbám již roky velkým obloukem. Za nekřesťanské peníze mě cosi nutilo pozřít něco polystyrenu bez chutě a zápachu s bramborovou plackou a colou.

Jsem zvědavá, co se se mnou bude dít po druhé dávce. Možná budu volit Babiše a začnu sledovat TV Barrandov...

Kyseliny

Naší drahé kočičí smečce pomalu dochází krmivo a tak se můj Drahý usadil k počítači a na ZOOhitu něco málo krabiček s krmivem objednal. A pak si vesele odjel do práce a na mě zbylo všechno zaplatit, převzít, rozbalit a uklidit různě do domě. 

Šikovný pán Pepéelkař při vláčení krabic ke vchodu do domu prohlásil, že teď budeme mít pro kočky zásobu nejméně na rok. Kéž by měl pravdu...

Kdysi jim stačila jedna krabka na den, teď už spořádají jednu ke snídani, druhou k večeři a pak se ještě dojíždějí granulema, aby nezdechli hlady. Obávám se, že kdybych jim naservírovala ještě třetí krabku k obědu, zmizela by v nich taky.

Vzhledem k mé lenosti jsme jim objednali potravu lososí, krabí, krevetovou a sobí, protože potom jsou jejich talířky téměř sterilní a já je nemusím tak drbat, jako když vyfasujou k jídlu hovězí nebo - nedjbože - kuřecí. Hlavně kuřecí patlají po podlaze ve snaze zjistit, zda v talířku není něco více poživatelného, než nějaká blbá drůbež. Někdy se vzteky přežerou kuřecího, aby mi to pak mohli vyblít na koberečku před vanou.

Copak už někdy někdo viděl kočku, kterak uloví soba? 

Co by za kuřecí krabičky daly hladové kočky v Africe!!! Ale tohle jim můžu meldovat pořád dokola, ale je to marné, je to marné, je to fakt marné. Ještěže těm našim potvorám je jedno, zda potravu mají v želé či ve vlastní šťávě.

Ach jo, proč já to zase tak rozmazlila???

Jejka

Mojí milé Jejce posílám muší pusu a její oblíbenou kytičku. Hodně zdraví, Jejko!!!

Nádržky

Docela mě baví, jak nosíme roušky, ústenky, respirátory a podobné nádržky. Nebudu sem dávat fotky, všichni to známe. Já osobně to znám z práce, kde je sice nosit nemusím, ale vidím, jak to nosí ostatní dělný lid. A taky jsem jela nedávno jednou domů sockou - metrem a autobusem. 

Podle rad, kterými nás zkraje covidového období zásobovala všechna dostupná média, jsme se těchto předmětů nesměli dotýkat a po jejich použití je zabalit do několika igelitových obalů a poté tento kontaminovaný předmět zneškodnit. 

Návod, jak si nasadit respirátor ( platí i pro ústenku, roušku):

1. před použitím si důkladně umyjte ruce,
2. vyjměte respirátor z obalu, rozevřete ho
3. přiložte vydutou část k obličeji,
4. zafixujte respirátor elastickými popruhy za uši tak, aby vám zakrýval ústa, nos a  část brady,
5. vytvarujte prsty kovovou sponu v horní části respirátoru tak, aby kopírovala tvar vašeho nosu
6. před použitím otestujte dlaněmi, jestli respirátor správně těsní

Obzvlášť dobrý pozor musíte pak dávat při sundávání respirátoru (ústenky, roušky).

Jak si správně sundat respirátor (platí i pro ústenku, roušku):

1. před sundáním respirátoru si umyjte ruce
2. chytněte elastický popruh, který máte za uchem a sejměte respirátor
3. držte respirátor pouze za elastický popruh - samotného respirátoru se nedotýkejte!
4. uložte respirátor do připraveného obalu, zabezpečte ho a vyhoďte 
5. opět si důkladně umyjte a vydezinfikujte ruce

Vtipné, což? Vždycky si na to vzpomenu, když vidím spoluobčany, kterak se jim více čí méně umolousané předměty plandají pod nosem či bradou a každou chvíli je kontaminovanými prackami nacpou do kontaminované kapsy, aby si je mohli před vstupem do obchodu či dopravního prostředku opět nasadit. Však i ten můj už nějaký ten nákup zažil... 

Tak nevím, má to celé nějaký jiný smysl kromě toho, že se dusíme a že je to pro někoho opravdu dobrý kšeft?

Kablíci a kablice

Hotovo. Tedy téměř hotovo... 

Ještě nějak decentně schovat kablíky, vypucovat starou klábosnici a za dlouhých deštivých či chladných včerů se mohu opět vrhnout do virtuálního světa.

No a nejen prací je prý člověk živ, takže asi se zase občas proběhnu po starých dobrých metinovských pláních. Aktuálně je mou přítomností oblažená Ashia a Pangea (která je polská a jazyková bariéra je docela prča...).

Myslet fakt asi bolí

Protože mám autíčko na pár dní v servisu, stalo se to, že jsem si musela koupit lístek na autobus a jet domů z práce dopravním prostředkem. Když mi pár dní Drahý polovička dělal drožkaře do práce i z práce bylo tedy příjemnější. Musela jsem jít do trafiky a koupit si pár lístků na MHD. Ne, nepoužívám SMS jízdenku a ani nebudu. Proč? Z náboženských důvodů a basta. Nebudu se rozepisovat, prostě jsem to zvládla, trefila jsem domů sockou a nikde jsem nebloudila. Jen jsem se v tom náhubku v rozpáleném autobuse trošku dusila.

Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem přicházela k domovu z jiné strany, než obvykle. S Drahým polovičkou parkujeme před domem ve spodní části a pár dní jsme nebyli na druhé straně domu v horní ulici, kde je garáž. Garáž používáme na jiné věci, Drahý polovička tam má uskldaněné jakési stavební prvky k práci, ale to přece neznamená, že když již po třetí v krátké době za sebou rozkopávají ulici, mohou si pánové kopáči odložit, co kde chtějí, nebo jo?

Zabiják

Výměna starého počítače za nový nebyla jednoduchá, šmankote, to je kablíků a pičičáren okolo. Každopádně se zadařilo, i když zachránit alespoň jednu myš ze spárů jednoho z našich krvelačných dravců nebylo jednoduché.

Tonda je prostě zabiják nejen pavouků, much a podobných hmyzáků...

Letní Vánoce

Odkládala jsem to už asi tři roky, poslední rok už se sebezapřením, ale dál už to nešlo, páč by mi taky doma mohlo z toho jebnout, mohla bych někoho zabít, případně podpálit dům či vyhodit město do vzduchu. Ano, již jsem byla z fungování mého počíače mírně nevrlá...

Můj starý, malý a krásný počítač zlobil už od začátku. Jako jediný ze strojů, které jsem měla (a za ty roky jich nebylo málo), už v záruce klusal do opravny. Prostě kiksnul po 14ti dnech, co jsem ho měla doma. Když se vrátil, tak to nebylo nikdy ono, ale dalo se s tím žít. Ovšem poslední rok už byl nesnesitelný a poslední týdny už na mrtvici, navíc ten kretén pořád a bez příčiny řval, přestože chlazení bylo ok a vůbec nic jsem po něm nechtěla. Nedávno jsem si přinesla domů kramli, že až mě počítadlo zase nasere, narvu mu tu kramli mezi disky.

Můj Drahý polovička už nevydržel - slaboch - rozbil prasátko a já už mohla vrátit kramli na stavbu, protože můj krásný maličký počítač nahradilo obrovské nabušené hovado, které je tiché jak pěna a to, že je puštěné, poznám jen podle toho, že svítí. Zatím tedy toho moc neumí, ale to, čím jsem ho nakrmila, zblajznul víc, než ochotně a kouká, co by ještě slupnul. Neboj, kámo, já ti tam ještě něco pošlu. Ale obávám se, že 7 TB hned tak nezaplním...

Je ti teplo, děvenko?

 Jo, je. Teplo jak sviňa. Hlavně v práci je to žúžo. V malém kanclu s technologiemi, které všechny topí jak o život, zimička opravdu není. Klimatizace zdechla loni na podzim a v kanlcu se teplota v horkých dnech pohybovala kolem příjemné čtyřicítky. Ne, že bych to nevydržela, ale technologie měly problém. Tož jsme náš jediný větrák použili alespoň na chlazení nejstaršího obsahu racků...

Širmy - šimry - šim

 To, že roky sdílím společnou domácnost s kočkama je o mně známo. Mým životem už prošlo hodně těchto škrábacích zvířátek, ale nikdy se žádnou nebyly takové problémy, jako s naším Fanouškem. Všechny kočky, co jsem měla, česání měly rády, nebo při nejhorším to alespoň tolerovaly. Ne tak náš Fanouš. Nesnáší to. Jen vezmu kartáč do ruky, už řve a když se mu náhodou dotknu kartáčem kožichu, hystericky se svíjí. Rok mi trvalo, než jsem začala tušit, kde je pes zakopán. Když jsem svou teorii sdělila veterinářovi, prohlédl kocoura, pokýval hlavou a sice neudělal duhu, nýbrž mi oznámil, že tak extrémně lechtivé zvíře ještě neviděl.

U dlouhosrstého zvířete se sklonem k plstnatění chlupů je to docela problém, nicméně již vím, co můžu a co ne a doufám, že až se zbaví zdredovatělé srsti, olochtám ho tak, že již příště nebude muset absolvovat potupnou chlupodraveckou anabázi na veterině, kde nechybělo moc a už jsme uvažovali i o přispání, by nás Fanda nesežral těsně před tím, než dostane infarkt.

Veterinář se fakt snažil, já i dvě sestřičky jsme to nebohé a vřískající zvíře držely, co nám síly stačily a výsledkem bylo 80ti procentní zbavení dredů. Zbytek zkusím sama, když se to nepovede, bude další veterina. Ale jsme na dobré cestě, už začínáme vědět, jak na to a snad se nám podaří Fanouška co nejdřív olochtat tak, aby se už situace neopakovala. Sám Fanda totiž uznal, že akce to byla sice příšerná, ale od té doby, co nemá dredy na břiše, se mu vegetuje líp.

V každém případě si všichni přejeme, aby to brzy dorostlo....

Haló, haló - už jsem zase na příjmu

Téměř po pěti letech mi zdechnul mobil. Protože byl celou dobu naprosto úžasný a bezporuchový, nejdříve jsem mu nechala vyměnit baterku s tím, že poté spolu ještě několik příjemných let prožijeme. No, nebylo tomu tak. Jáááj, když si představím, kolik by za těch sedm kilo, co stála baterka, bylo ... třeba piv!

Každopádně jsem se ze dne na den musela se svým maličkým růžovoučkým mobilem rozloučit a měla jsem jen pár hodin na to, abych si vybrala něco nového. Vybírala jsem také s ohledem na konečnou cenu a nakonec jsem vybrala ten nejlevnější. Jenže chyba lávky - neměli růžovej! Na výběr jen bílá, červená a černá. Černé mobily nemám ráda, protože je nemůžu najít v kabelce, červená je nudná a bílá bude hned méně bílá. 

Nakonec tedy vyhrál červený mobil a aby se mi v kabelce dobře hledal, koupila jsem mu hnědý futrálek, který teď už nenajdu vůbec. 

Snad to dalších pět let nějak vydržím...

Moucha přelétavá

Otvírám nový sešit. Ne, že by ten starý byl už zcela dopsaný, jako ty sešity před tím, ale bylo v něm napsáno dost toho, k čemu se nechci vracet víc, než je nutné.

Nový sešit je standardního formátu bez vychytávek, kterým jsem věnovala kdysi hodně času, bez serepetiček, jen s tím, co blogger nabízí. Prostě obyčejný sešit, který nemá valnou informační hodnotu (stejně, jako ty předchozí), ale ke kterému se občas budu vracet stejně, jako se vracím k ostatním Mouchám i jejich předchůdcům. Však od roku 1994 jsem toho už napsala opravdu hodně...

Jestli sem někdy někdo náhodou zabloudí, bude srdečně vítán a jestli se pak znovu vrátí, bude vítán ještě srdečněji.