Krátká pomlčka mezi dvěma daty znamená životní cestu jedné výjimečné operní pěvkyně, kterou jsem měla čest znát nejen na jevišti.
Drahá Ando, věřím, že tam, kam jsi odešla, budeš dále zpívat ty nejkrásnější role a budeš mít hodně věrných posuchačů, ke kterým se jednou připojím i já.
Vaření mi nijak zásadně nevadí, snad to i trošku umím (Drahý Polovička stále nadává, že mu kurvím postavu a užírá z hrnců ještě dřív, než je to hotové), ale čeho je moc, toho je příliš. Měla bych se poslední týdny spíš věnovat vánočnímu úklidu, ale protože Drahý jezdí na montáž do Městavekterémbychtělžítkaždý a doma se objeví na dva dny tak jednou za deset dní, vždy se ode mne očekává nějaký proviant, protože hospody neustále zdražují. Do toho mé mladší mládě má mládě a protože u mého mládětě vznikly drobné zdravotní komplikace, tak se snažím trochu zásobovat pokrmy i zde. Tož místo gruntování vařím, dusím, peču, smažím...
No protože jdu od neděle zase na čtyři dny do práce, už přemýšlím, co budu vařit příští čtvrtek, abych to zase v pátek mohla předat svým strávníkům. A já si půjdu namazat chleba máslem a pak dát kuchyň zase do použitelného stavu...
Plácli jsme se s Drahým Polovičkou přes kapsu (no, ani tak moc ne, protože akce jak orel) a koupili si opravdu velkou pánev, na které se bude dobře dělat moje česká čína. Já totiž do tohoto pokrmu vždycky nakydám hromadu zeleniny, že mi to z mé normálně velké pánve při míchání lítá všude vůkol. Nová obr pánev je prý ručně kovaná (ha ha ha) a zaručeně nepřilnavá. A je na plyn, elektriku, sklokeramiku i indukci. A nesmí do myčky.
Už jsem jí vyzkoušela a je super.
 |
| Na fotce to tak nevypadá, ale je opravdu obrovská |
 |
| O ručním kování silně pochybuju, ale nepřilnavá fakt je. Vyzkoušeno! |
Nedávno jsem psala, v jakých kočárcích se proháněly holčičky v naší rodině. A nakonec jsem ukázala, co bych si byla bývala pořídila já, kdybych teď měla vozit miminko. Moje mladší Potomkyně si pořídila něco jiného, podle jejího gusta a vybrala velmi dobře. Kočárek je to velký, naprosto ideální pro miminko narozené koncem listopadu, takže se tam v pohodě vejde i s obrovským fusakem, skvěle jezdí a houpe možná líp, než staré dobré osmipéráky nebo ty, co jsem měla na svoje potomečky, kterým houpání zajišťovaly kožené řemínky. A barva kočárku - nevyfotitelná. Na všech fotkách e-shopů je šedý, když ho vyfotím doma, je šedý, když se na něj člověk dívá v šeru, je šedý, v pološeru je do fialova a na světle zelený. A je skvělý! Kéž si ho naše nejmladší potomečkyně ve zdraví užije!
 |
| Na všech fotkách je krásně šedý, zde je barva, která docela odpovídá skutečnosti, upravená v Zoneru. |
Čápi už před časem odletěli do teplých krajin a tak nám dáreček přinesla vrána... Ale taky dobrý 😀! Co dobrý, báječný je to! Další budoucí tchýně je na světě!
Když už Drahý polovička není doma (má montáž ve městě, ve kterém by chtěl žít každý - kromě mě) a já roztahala v kuchyni šití, rozhodla jsem se, že si spíchnu ještě obal na svůj diářek Šťastný koček a had 2026. Jak jsem si řekla, tak jsem udělala, ale můj milý šicí strojek už šil z posledních sil a naznačoval, že by bylo príma, kdyby šel na preventivní prohlídku do servisu. No - měl pravdu, mám ho už nepočítaně let a zatím nedostal ani základní údržbu, pokud nepočítám lehké ofouknutí látkového prachu z patky. A ušil toho dost, od roušek, přes sukně, záclony, trička a šaty a až po obvazy z tak třepivého materiálu, který mu dal opravdu na patku. Přes to všechno obal na diářek můj statečný japončík došil.
Teď už je stroj uložen v tašce, taška je v krabici a tam čeká, až se s ním vypravím do servisu na vyčištění, promazání a seřízení. A věřím tomu, že mu to pomůže a ještě toho hromadu ušije.
Ráno jsem čekala na Košík a protože přede mnou bylo ještě 9 zákazníků, nostalgicky jsem si zavzpomínala na dobu před více, než třiceti lety. A za ty tři dekády to stále neztratilo svoje kouzlo... A kupodivu si i pamatuju většinu tajných chodeb :D
 |
| Wolfenstein 3D |
V noci jsem nějak nemohla spát, na hlučné domácí práce nebyl vhodný čas a tak jsem se pustila už do několikrát odloženého šití. Jednalo se o jednoduchý obal na sešit, který bude putovat jako dárek.
Do a z práce jezdím svým malým traktůrkem, kterému říkám Johanka. Už je to dáma v letech, nalítáno má přes 200 tisíc kilometrů, ale zatím jezdí spolehlivě. Cesta mi trvá asi 10 - 15 minut, což proti cestování MHD je pro mne úspora času asi hodinka a půl denně. Ovšem dnešní cesta domů tak svižná nebyla, do cíle jsem dorazila skoro stejně, jako bych jela autobusem. Ale protože autobusy stály také ve frotně, je tato otázka dosti sporná. Každopádně cesta to byla báječná a trošku mlžná...
 |
| Tam někde v dáli se jeden bavorák podíval do kufru volva... |
Před mhoha lety jsem se naučila používat diář. Vždy jsem přemýšlela nad jeho vnitřním rozvržení a když už jsem našla ten pravý, stejný jsem si kupovala do té doby, než se změnily mé povinnosti a pak nastávalo hledání dalšího. Letošní rok zakončuji destáým kouskem diáře Paperblanks a s různými životními plány a změnami už to není přesně to, co bych potřebovala. Udělala jsem si poměrně přesnou představu o velikosti nového diáře a naprosto přesnou představu o vnitřním rozložení a grafické stavbě stránek.
Vyšší rozměr mi nevadí, děcko si vydělá, cestování po Číně přelepím samolepkami, data doplním sadou samolepek k tomu určených a to, že podpořím Temu mě sice moc nešlechtí, ale když malí žlutí všeumělové nabízejí to, co tady fakt neseženu, tak se nedá nic dělat.
Obsahy našich či u nás prodávaných diářů jsou totiž hnusné a mně fakt nevyhovují.
 |
| Rozvržení diáře, který se na Temu jmenuje Šťastný koček a had je pro mne naprosto vyhovující |
 |
| Cestování po Číně přelepeno samolepkami z Fleppi |
 |
| Večer při poslouchání mého oblíbeného streamera jsem si lepila data do diáře. Příjemná hodinka práce, fakt mě to bavilo. |
 |
| Aršík samolepek, kterých je opravdu dostačující počet, vyšel na necelých 40,- Kč |
Nemám ráda courání po obchodech, proto nakupuju, pokud je to možné, na e-shopech včetně nepopulárního a neekologického Temu. Před několika dny jsem potřebovala jednu látku a jediné místo, kde jí nabízeli, byla Gaťátka. Balíček přišel do tří dní a když jsem chtěla obal vyhodit, všimla jsem si drobmé maličkosti, která moc potěšila. Já tedy i touto cestou přeji také krásný den a velmi děkuji.
Dneska má moje mladší Miminko narozeniny. Celou noc na dnešek jsem vzpomínala, jak to bylo před tím, než se narodila. To jsem taky nespala, jako na dnešek. Tehdy to bylo z důvodu, že už se Miminko hlásilo na svět, dnes to bylo tím, že jsem celou noc poskakovala mezi žehlicím prknem a šicím strojem. Moje mladší Miminko je totiž dva v jednom a snad v půlce listopadu už budou dvě. A protože se látkové plenky již dávno nepoužívají na prdelky miminek, usoudila jsem, že by nebylo od věci mít pár plenek trošku jiných, než bílých. Prošmejdila jsem e-shopy s nabídkou mušelínu, gázoviny a plenkoviny, nakoupila metráž a v noci na dnešek jsem se pustila do tvorby. Trvalo mi to až do rána, ale snad bude nový Potomeček spokojený.
 |
| Nejdřív vyprat, aby se to srazilo... |
 | |
| Nemám jiný prostor, než kuchyň, takže vyhnat kočky a hladového muže a z kuchyně udělat šicí dílničku... A pak už jen žehlit, nastříhat, obroubit... |
 |
| Hotovo a kuchyň se zase může stát kuchyní... |
Celou noc, strávenou nad plenkami, jsem si s plným dosahen uvědomila, že už jsem opravdu stařenka a jak ten čas hrozně rychle utekl.
Přeji mému Miminku i jeho Miminku, na které se všichni moc těšíme, hodně štěstí a zdraví.
Fanoušek má dneska narozeniny... to to utíká, už je to doopravdy dospělák. Snad mu bude zdraví sloužit jako dosud ještě hodně dlouho.
 |
| Miky Lucky Life aka František (Fanoušek, Fanda, Plantážník, Beruška, Tysyčákujátiutrhnuucho...) |
Podzim zuří všude vůkol a naše zahrada je zanedbaná až za roh. Už jsem se do boje s přebujelou květenou chtěla vypravit dřív, ale buď jsem byla v práci nebo bylo takové počasí, že mi to nedovolilo mé nedostatečné obutí. Zjistila jsem totiž, že nemám vhodnou obuv pro práci na zahradě - v bílých plátěnkách není úplně ideální sekat trávu a moje zánovní Martensky, které již osm let stále vypadají jako nové, by během jednoho dne mohly značně sejít. Pak mám ještě černé lodičky s červenou podrážkou, které by sice nekouzaly po blátě, protože by se svým deseticentimetrovým kramflekem spolehlivě zabodly do hlíny, ale ani ty mi pro boj ve vysoké trávě nepřipadaly nejlepší.
Dnes jsem proto vyrazila k našim cizokrajným obchodníkům s tím, že si u nich koupím boty, kterých mi při likvidaci letního porostu zahrady nebude líto. Vybrala jsem si něco šíleného. Ale má to vysokou podrážku, která nepatří mezi ty, když "šlápneš do hovna a celé je tvoje" a kupodivu se v nich docela dobře chodí.
V životě jsem přečetla tuny knih všemožných žánrů. Moje první knížkou, kterou jsem samostatně přečetla byl slovensky psaný Buratino o mých prvních prázdninách u tety na Slovensku, protože pršelo a nebylo co jiného dělat, pokud si jeden nechtěl hrát na vodníka a skončit se zápalem plic. A od té doby mi jaksi bylo vždycky jedno, jestli jsem četla knížku slovensky nebo česky. Jako malá, adolescent či jako už "cátnice" jsem se vždycky plácla večer do postele s knížkou a četla dobu přiměřenou napínavosti knihy, leckdy až do rána. S přibývajícím věkem a zhoršujícím se zrakem to už tak dobře nešlo a když jsem vyfasovala brýle, smutně jsem zjistila, že v posteli se mi v nich čte blbě. Tak už několik let knihy skoro nečtu a hlavně je nekupuju, protože knihovna opravdu není nafukovací...
Letos jsem udělala výjimku. Knížky od Dana Browna jsem četla všechny a už jsem si řekla, že mi to dělá takové problémy, že si další nepřečtu. Jenomže to nesměl napsat knížku Tajemství všech tajemství, nebo jsem se alespoň o téhle knížce a hlavně jejím obsahu neměla dozvědět. Brownovy knihy jsou zajímavé tím, že v ději popisují místopis a památky prostředí, ve kterém se odehrává. A popisy jsou to dost fascinující a zajímavé. Tajemství všech tajemství se odehrává v Praze a jakmile jsem se to dozvěděla, věděla jsem, že tu knihu prostě MUSÍM mít. Čekala jsem přes půl roku na den, kdy kniha vyjde a 9. září jsem se dočkala. Ne, nestála jsem frontu kdesi na Václaváku, kde Brown první výtisky zájemcům podepisoval, starší moje miminko mi jí objednalo v knihkupectví Dobrovský blízko mé práce a tam jsem si jí hned ten den vyzvedla.
Protože s knihou budu hodně cestovat, zatoužila jsem po knižním obalu. Věděla jsem, že mám doma jeden luxusní kožený a tak jsem se nestresovala. Jenomže kniha je příliš tlustá a do koženého obalu se nevešla. Tak tedy pořídím látkový. U Dobrovského jich mají hafo. Ale problém byl, že se do knihkupectví dostanu až za tři dny a já obal prostě chci HNED.
A tak se konečně dostáváme k jádru pudla tohoto příspěvku. V noci, když se mi tradičně nedařilo spát, myslela jsem na obal tak intenzivně, že když ráno Drahý polovička vypadnul asi v šest do práce, vplížila jsem se do své látkové syslírny a zkoumala zbytky pláten, které zůstaly po rouškové invazi. Našla jsem a na kuchyňské lince (nechtělo se mi vytahovat žehlicí prkno) jsem se pustila do tvorby:
 |
| Nejdřív jsem si změřila látku, kterou jsem na rouškách měla nejraději a ustříhla stejně velký kus vlizelinu |
 |
| Vlizelín jsem přižehlila k látce, na jednom místě tak dokonale, že se připálil, ale zbytek už byl v pořádku |
 |
| Kratší okraje jsem založila a prošila asi 1 cm (v mezeře šicího stroje je vidět asistující Fanoušek) |
 |
| Vyměřila jsem si záložky a přišila je |
 |
| Druhou látku jsem ustříhla na spodní část, přišila jí a pak jsem obal obrátila na líc |
 |
| Protože jsem měla rezervu, obal jsem po delší straně prošila k oběma krajům |
 |
| Ostříhala jsem nitě, které vykukovaly a .... |
 |
| ... a je hotovo. |
Spadlo z asi sedmimetrové výšky z hnízda. Spadlo na cestu a doplazilo se před zadní vchod do obchodu, kam chodí prodavačky na cigárko. Jedna z nich ho dost nešetrně smetla na lopatku a vyhodila do kontejneru. Plakalo tak nahlas, že mi to rvalo srdce. Nejdřív jsem ho dala ke keříkům a čekala, že si ho rodiče najdou - ale bylo to od hnízda příliš daleko. Prcek se klepal a dýchal jak o život.
Slečna ze Zvířete v nouzi chtěla, abych jí poslala fotku, aby věděla, jak je malý a jestli ještě pro něj nemají připravit inkubátor. Byla moc milá stejně, jako řidič, který si pro mrně přijel.
Dostala jsem od Drahého Polovičky kytku. Jen tak, prý nic neprovedl. Milé. A ještě milejší je vzpomínka na babičku s dědou. Podědila jsem po nich vázu, které si hodně cením.
Když jsem se minule ponořila do dějin kočárků naší rodiny, tak dnes se pustím do dějin mobilů mé maličkosti. Nejsou zde všechny, nějaké jen tak letmo prolétly mým životem, protože značky jako Nokia, Samsung a další noname si už nepamatuju. Ale ty hlavní jsem dohromady dala...
Můj první mobil, důvěrně jsem mu říkala Briketa. Velikostí i tvarem se jí značně podobal. A když se k němu koupilo kožené pouzdro s obří sponou na opasek, pomalu nám to stahovalo kalhoty. Jakmile to někomu zazvonilo v autobuse, každý, kdo měl mobil, sahal k opasku, protože zvonění byla k mání asi tři.
Ze začátku jsme měli telefon jen na volání, sms začaly fungovat o něco později. Jej, to byla radost, když jsme poslali první smsku!
Tahle moje briketa s vysunovací anténou mě tenkrát přišla asi na 7.000,- Kč.
Moje malá zelená žabička. Proti Briketě neuvěřitelný rozdíl.
Nerada jsem se s ním loučila, ale donutilo mne k tomu nedostatečné zaznamenávání zmeškaných hovorů. Zobrazovalo to pouze poslední zmeškaný hovor a párkrát mi to způsobilo drobnou nepříjemnost.
Další ze sbírky Ericssonů, malý cvalík - Rybička. Už byl o něco chytřejší, ale já jsem se s ním nějak neztotožnila. Šel poměrně brzy k mojí drahé Rodičce, kde v jejím šuplíku leží dodnes s dalšími kamarády.
Tak tohle už byl jiný level, telefon jsem měla moc ráda a docela dlouho vydržel. Dodnes leží mém šuplíku ještě s dalšími dvěmi oblíbenými následovníky. A má okousanou anténu od kočičiky Kubičky, která už tady s námi přes dvacet let není.
Ericsson se spojil k mé velké nelibosti s firmou Sony, leč jejich véčko mne nadchlo. Časem si stejný pořídil i Drahý polovička. Používala jsem ho ráda, hodně a dlouho a i po docela dlouhé době používání držel pevně pohromadě, nikde nevrzal a byl prostě božovej. Ke konci jeho života už začalo zlobit nabíjení, ale než jsem to nechala opravit, přestal podporovat určité funkce, které byly třeba a tak jsem se nerada musela poohlídnout po dalším telefonu.
Můj první dotykáč. Co si pamatuju, tak jsem z toho byla docela na nervy a pořád jsem hledala čudlíky. Ale první spojení s internetem, první poslané fotky. Jo, kvalitou příšerné, ale byly. Po čase jsem ale začala pokukovat po mobilu, který umí fotky lepší...
.
Při hledání mobilu, který umí lepší fotky jsem našla vlajkovou loď firmy HTC, která se pyšnila ultrapixely a možností pořízení fantastických fotek i za mizerného osvětlení.
Každopádně tento telefon patří k těm nejhezčím, které jsem kdy měla. Milovala jsem ho, nechala jsem si z dalekého Íránu dovézt luxusní červené kožené pouzdro a odpustila jsem mu i to, že fotky dělá příšerné, všechny barvy jsou do červena za dne a do fialova za noci. Trpěla jsem mu i časté aktualizace a odstraňování chyb výrobcem, který o této vadě věděl a jeho brutální přehřívání. O jeho výměně jsem se rozhodla, když mě nasral svým nelogickým přehazování telefonních čísel u kontaktů - takže když jsem volala maminku a místo toho jsem se dovolala bývalému šéfovi, šel do šuplíku ke dvěma předchozím mobilům.
LG G3
Nástupce minulého mobilu bylo těžké hledat. V té době jsem věděla přesně, co je na trhu k mání a za kolik. Výběru jsem věnovala opravdu velkou práci, abych nakonec šlápla do hovna. Mobil LG mi prostě nesedl. Snad nebyl tak špatný, ale prostě nám to dohromady nešlo. Používala jsem ho krátce a záhy jsem se rozhodla, že ho nahradím něčím, co mi bude víc vyhovovat.
Znovu jsem se pustila do bádání na mobilním trhu a pořád jsem narážela na něco, co mi na telefonu vadilo. Jednou to byla velikost, jednou tvar či barva, mnohdy cena. Mé mladší dítko se mě jednoho dne při mém zoufalém hledání toho pravého zeptalo, zda trvám na mobilu s Androidem.
Hmmm, vlastně netrvám... A tak jsem si pořídila ten nejmenší iPhone, který byl na trhu, navíc v barvě rose gold. Po prvních čtrnácti dnech, kdy jsem chtěla dítko zmlátit, co mi to doporučilo za křáp, ve kterém se neorientuji, jsem se pomalu začala uklidňovat a s růžovým mobilem jsem prožila krásných pět let, než se mu začala přehřívat základní deska a pomalu se odebíral do křemíkového nebe. Tedy - šel opravit, ale oprava se mi zdála již nerentabilní. Spinká v šuplíku u předchozích kamarádů Androidů.
iPhone SE 2020
I tak to byla raketa peněz, ale už spolu fungujeme naprosto bez problémů pátým rokem. Tak snad ještě chvíli vydrží.
V každém případě bude jeho nástupcem další iPhone - ne, že bych byla snob a chtěla se chlubit jablíčkem na mobilu (nehledě k tomu, že ho mám ve futrálku a značka není vidět), ale proto, že je opravdu nejlepší, nejstabilnější a po víc, jak deseti letech požívání iPhonů jsem nenašla nic, co by mi vadilo víc, než je snesitelné.
