Listopad 2025

Gaťátka

Nemám ráda courání po obchodech, proto nakupuju, pokud je to možné, na e-shopech včetně nepopulárního a neekologického Temu. Před několika dny jsem potřebovala jednu látku a jediné místo, kde jí nabízeli, byla Gaťátka. Balíček přišel do tří dní a když jsem chtěla obal vyhodit, všimla jsem si drobmé maličkosti, která moc potěšila. Já tedy i touto cestou přeji také krásný den a velmi děkuji.

Miminko 2 v 1

Dneska má moje mladší Miminko narozeniny. Celou noc na dnešek jsem vzpomínala, jak to bylo před tím, než se narodila. To jsem taky nespala, jako na dnešek. Tehdy to bylo z důvodu, že už se Miminko hlásilo na svět, dnes to bylo tím, že jsem celou noc poskakovala mezi žehlicím prknem a šicím strojem. Moje mladší Miminko je totiž dva v jednom a snad v půlce listopadu už budou dvě. A protože se látkové plenky již dávno nepoužívají na prdelky miminek, usoudila jsem, že by nebylo od věci mít pár plenek trošku jiných, než bílých. Prošmejdila jsem e-shopy s nabídkou mušelínu, gázoviny a plenkoviny, nakoupila metráž a v noci na dnešek jsem se pustila do tvorby. Trvalo mi to až do rána, ale snad bude nový Potomeček spokojený. 

Nejdřív vyprat, aby se to srazilo...

Nemám jiný prostor, než kuchyň, takže vyhnat kočky a hladového muže a z kuchyně udělat šicí dílničku... A pak už jen žehlit, nastříhat, obroubit...

Hotovo a kuchyň se zase může stát kuchyní...

Celou noc, strávenou nad plenkami, jsem si s plným dosahen uvědomila, že už jsem opravdu stařenka a jak ten čas hrozně rychle utekl. 

Přeji mému Miminku i jeho Miminku, na které se všichni moc těšíme, hodně štěstí a zdraví. 

Velkej kluk

Fanoušek má dneska narozeniny... to to utíká, už je to doopravdy dospělák. Snad mu bude zdraví sloužit jako dosud ještě hodně dlouho.

Miky Lucky Life aka František (Fanoušek, Fanda, Plantážník, Beruška, Tysyčákujátiutrhnuucho...) 

Říjen 25

Botky do robotky

Podzim zuří všude vůkol a naše zahrada je zanedbaná až za roh. Už jsem se do boje s přebujelou květenou chtěla vypravit dřív, ale buď jsem byla v práci nebo bylo takové počasí, že mi to nedovolilo mé nedostatečné obutí. Zjistila jsem totiž, že nemám vhodnou obuv pro práci na zahradě - v bílých plátěnkách není úplně ideální sekat trávu a moje zánovní Martensky, které již osm let stále vypadají jako nové, by během jednoho dne mohly značně sejít. Pak mám ještě černé lodičky s červenou podrážkou, které by sice nekouzaly po blátě, protože by se svým deseticentimetrovým kramflekem spolehlivě zabodly do hlíny, ale ani ty mi pro boj ve vysoké trávě nepřipadaly nejlepší. 

Dnes jsem proto vyrazila k našim cizokrajným obchodníkům s tím, že si u nich koupím boty, kterých mi při likvidaci letního porostu zahrady nebude líto. Vybrala jsem si něco šíleného. Ale má to vysokou podrážku, která nepatří mezi ty, když "šlápneš do hovna a celé je tvoje" a kupodivu se v nich docela dobře chodí. 

No a když už jsem brouzdala mezi regály, tak jsem se neudržela, protože za celkovou částku 150,- Kč jsem ty fusekle prostě musela mít:

Tím pádem možnost výmluv pro zimování zahrady vyčepána, takže květeno, moje záda, nohy a nervy, bojte se!

Když musíš hned, tak si poraď

V životě jsem přečetla tuny knih všemožných žánrů. Moje první knížkou, kterou jsem samostatně přečetla byl slovensky psaný Buratino o mých prvních prázdninách u tety na Slovensku, protože pršelo a nebylo co jiného dělat, pokud si jeden nechtěl hrát na vodníka a skončit se zápalem plic. A od té doby mi jaksi bylo vždycky jedno, jestli jsem četla knížku slovensky nebo česky. Jako malá, adolescent či jako už "cátnice" jsem se vždycky plácla večer do postele s knížkou a četla dobu přiměřenou napínavosti knihy, leckdy až do rána. S přibývajícím věkem a zhoršujícím se zrakem to už tak dobře nešlo a když jsem vyfasovala brýle, smutně jsem zjistila, že v posteli se mi v nich čte blbě. Tak už několik let knihy skoro nečtu a hlavně je nekupuju, protože knihovna opravdu není nafukovací...  

Letos jsem udělala výjimku. Knížky od Dana Browna jsem četla všechny a už jsem si řekla, že mi to dělá takové problémy, že si další nepřečtu. Jenomže to nesměl napsat knížku Tajemství všech tajemství, nebo jsem se alespoň o téhle knížce a hlavně jejím obsahu neměla dozvědět. Brownovy knihy jsou zajímavé tím, že v ději popisují místopis a památky prostředí, ve kterém se odehrává. A popisy jsou to dost fascinující a zajímavé. Tajemství všech tajemství se odehrává v Praze a jakmile jsem se to dozvěděla, věděla jsem, že tu knihu prostě MUSÍM mít. Čekala jsem přes půl roku na den, kdy kniha vyjde a 9. září jsem se dočkala. Ne, nestála jsem frontu kdesi na Václaváku, kde Brown první výtisky zájemcům podepisoval, starší moje miminko mi jí objednalo v knihkupectví Dobrovský blízko mé práce a tam jsem si jí hned ten den vyzvedla.

Protože s knihou budu hodně cestovat, zatoužila jsem po knižním obalu. Věděla jsem, že mám doma jeden luxusní kožený a tak jsem se nestresovala. Jenomže kniha je příliš tlustá a do koženého obalu se nevešla. Tak tedy pořídím látkový. U Dobrovského jich mají hafo. Ale problém byl, že se do knihkupectví dostanu až za tři dny a já obal prostě chci HNED. 

A tak se konečně dostáváme k jádru pudla tohoto příspěvku. V noci, když se mi tradičně nedařilo spát, myslela jsem na obal tak intenzivně, že když ráno Drahý polovička vypadnul asi v šest do práce, vplížila jsem se do své látkové syslírny a zkoumala zbytky pláten, které zůstaly po rouškové invazi. Našla jsem a na kuchyňské lince (nechtělo se mi vytahovat žehlicí prkno) jsem se pustila do tvorby:

Nejdřív jsem si změřila látku, kterou jsem na rouškách měla nejraději a ustříhla stejně velký kus vlizelinu

Vlizelín jsem přižehlila k látce, na jednom místě tak dokonale, že se připálil, ale zbytek už byl v pořádku

Kratší okraje jsem založila a prošila asi 1 cm (v mezeře šicího stroje je vidět asistující Fanoušek)

Vyměřila jsem si záložky a přišila je

Druhou látku jsem ustříhla na spodní část, přišila jí a pak jsem obal obrátila na líc

Protože jsem měla rezervu, obal jsem po delší straně prošila k oběma krajům

Ostříhala jsem nitě, které vykukovaly a ....

... a je hotovo. 

Obal sedí dobře, snad něco vydrží a i když není asi tak kvalitně zpracovaný jako od profíků, účel splní a já ušetřila pár stovek. A stálo mě to jen dvě hodiny práce...

Holubí miminko

Spadlo z asi sedmimetrové výšky z hnízda. Spadlo na cestu a doplazilo se před zadní vchod do obchodu, kam chodí prodavačky na cigárko. Jedna z nich ho dost nešetrně smetla na lopatku a vyhodila do kontejneru. Plakalo tak nahlas, že mi to rvalo srdce. Nejdřív jsem ho dala ke keříkům a čekala, že si ho rodiče najdou - ale bylo to od hnízda příliš daleko. Prcek se klepal a dýchal jak o život.

Zkusila jsem sílu sociálních sítí, dostala nějaké rady, prcka jsem dala do krabice a zavolala Zvíře v nouzi.

Já vím, že je to jen "blbej holub", ale když už je na světě, tak snad má právo na lepší život, než smutně a krutě umřít v kontejneru. Příliš maličký na to, aby se už o sebe postaral, ještě se ani neumí sám napít.

Slečna ze Zvířete v nouzi chtěla, abych jí poslala fotku,  aby věděla, jak je malý a jestli ještě pro něj nemají připravit inkubátor. Byla moc milá stejně, jako řidič, který si pro mrně přijel. 

Snad to holoubek zvládne a užije si pár let holubího života někde, kde nejsou zlí lidé. Snad neskončí jako potrava pro jiná zvířata - ale i to by asi bylo lepší, než skončit hnusnou a zbytečnou smrtí v kontejneru.

Září 25

 

Modrá váza

Dostala jsem od Drahého Polovičky kytku. Jen tak, prý nic neprovedl. Milé. A ještě milejší je vzpomínka na babičku s dědou. Podědila jsem po nich vázu, které si hodně cením. 

Mobilové

 Když jsem se minule ponořila do dějin kočárků naší rodiny, tak dnes se pustím do dějin mobilů mé maličkosti. Nejsou zde všechny, nějaké jen tak letmo prolétly mým životem, protože značky jako Nokia, Samsung a další noname si už nepamatuju. Ale ty hlavní jsem dohromady dala...

---

Alcatel One Touch Easy

Můj první mobil, důvěrně jsem mu říkala Briketa. Velikostí i tvarem se jí značně podobal. A když se k němu koupilo kožené pouzdro s obří sponou na opasek, pomalu nám to stahovalo kalhoty. Jakmile to někomu zazvonilo v autobuse, každý, kdo měl mobil, sahal k opasku, protože zvonění byla k mání asi tři. Ze začátku jsme měli telefon jen na volání, sms začaly fungovat o něco později. Jej, to byla radost, když jsme poslali první smsku! Tahle moje briketa s vysunovací anténou mě tenkrát přišla asi na 7.000,- Kč. 

 

 

 

 

 

---

Ericsson GF 788

Moje malá zelená žabička. Proti Briketě neuvěřitelný rozdíl. Nerada jsem se s ním loučila, ale donutilo mne k tomu nedostatečné zaznamenávání zmeškaných hovorů. Zobrazovalo to pouze poslední zmeškaný hovor a párkrát mi to způsobilo drobnou nepříjemnost. 

 

 

 

 

 

 

 

---

Ericsson T 20

Další ze sbírky Ericssonů, malý cvalík - Rybička. Už byl o něco chytřejší, ale já jsem se s ním nějak neztotožnila. Šel poměrně brzy k mojí drahé Rodičce, kde v jejím šuplíku leží dodnes s dalšími kamarády. 

 

 

 

 

 

 

 

---

Ericsson T28s

Tak tohle už byl jiný level, telefon jsem měla moc ráda a docela dlouho vydržel. Dodnes leží mém šuplíku ještě s dalšími dvěmi oblíbenými následovníky. A má okousanou anténu od kočičiky Kubičky, která už tady s námi přes dvacet let není.

 

 

 

---

Sony Ericsson Z710i

Ericsson se spojil k mé velké nelibosti s firmou Sony, leč jejich véčko mne nadchlo. Časem si stejný pořídil i Drahý polovička. Používala jsem ho ráda, hodně a dlouho a i po docela dlouhé době používání držel pevně pohromadě, nikde nevrzal a byl prostě božovej. Ke konci jeho života už začalo zlobit nabíjení, ale než jsem to nechala opravit, přestal podporovat určité funkce, které byly třeba a tak jsem se nerada musela poohlídnout po dalším telefonu. 

 

 

 

 

---

Sony Xperia Tipo 

Můj první dotykáč. Co si pamatuju, tak jsem z toho byla docela na nervy a pořád jsem hledala čudlíky. Ale první spojení s internetem, první poslané fotky. Jo, kvalitou příšerné, ale byly. Po čase jsem ale začala pokukovat po mobilu, který umí fotky lepší...

 

 

 . 

---

HTC One m7

Při hledání mobilu, který umí lepší fotky jsem našla vlajkovou loď firmy HTC, která se pyšnila ultrapixely a možností pořízení fantastických fotek i za mizerného osvětlení.

Každopádně tento telefon patří k těm nejhezčím, které jsem kdy měla. Milovala jsem ho, nechala jsem si z dalekého Íránu dovézt luxusní červené kožené pouzdro a odpustila jsem mu i to, že fotky dělá příšerné, všechny barvy jsou do červena za dne a do fialova za noci. Trpěla jsem mu i časté aktualizace a odstraňování chyb výrobcem, který o této vadě věděl a jeho brutální přehřívání. O jeho výměně jsem se rozhodla, když mě nasral svým nelogickým přehazování telefonních čísel u kontaktů - takže když jsem volala maminku a místo toho jsem se dovolala bývalému šéfovi, šel do šuplíku ke dvěma předchozím mobilům.

---

LG G3 

Nástupce minulého mobilu bylo těžké hledat. V té době jsem věděla přesně, co je na trhu k mání a za kolik. Výběru jsem věnovala opravdu velkou práci, abych nakonec šlápla do hovna. Mobil LG mi prostě nesedl. Snad nebyl tak špatný, ale prostě nám to dohromady nešlo. Používala jsem ho krátce a záhy jsem se rozhodla, že ho nahradím něčím, co mi bude víc vyhovovat.

 

 

 

 

 

 

---

iPhone SE 2015

 Znovu jsem se pustila do bádání na mobilním trhu a pořád jsem narážela na něco, co mi na telefonu vadilo. Jednou to byla velikost, jednou tvar či barva, mnohdy cena. Mé mladší dítko se mě jednoho dne při mém zoufalém hledání toho pravého zeptalo, zda trvám na mobilu s Androidem. 

Hmmm, vlastně netrvám... A tak jsem si pořídila ten nejmenší iPhone, který byl na trhu, navíc v barvě rose gold. Po prvních čtrnácti dnech, kdy jsem chtěla dítko zmlátit, co mi to doporučilo za křáp, ve kterém se neorientuji, jsem se pomalu začala uklidňovat a s růžovým mobilem jsem prožila krásných pět let, než se mu začala přehřívat základní deska a pomalu se odebíral do křemíkového nebe. Tedy - šel opravit, ale oprava se mi zdála již nerentabilní. Spinká v šuplíku u předchozích kamarádů Androidů. 

---

iPhone SE 2020 

Jakmile jsem se se slzou v oku rozloučitla s mým prvním iPhonkem, mobilní trh už jsem nebádala. Dala jsem vyhledat iPhone s nejmenším displejem a nejmenší cenou.

I tak to byla raketa peněz, ale už spolu fungujeme naprosto bez problémů pátým rokem. Tak snad ještě chvíli vydrží. 

V každém případě bude jeho nástupcem další iPhone - ne, že bych byla snob a chtěla se chlubit jablíčkem na mobilu (nehledě k tomu, že ho mám ve futrálku a značka není vidět), ale proto, že je opravdu nejlepší, nejstabilnější a po víc, jak deseti letech požívání iPhonů jsem nenašla nic, co by mi vadilo víc, než je snesitelné. 
 

 

 

 

---

Kočárkování

Zase se v mém životě blíží událost, kdy se bude pořizovat kočárek pro miminko. Mohlo by mi být jedno, jaký, neboť nejsem rodič, ale protože jsem byla kočárková maminka, tak mě docela zajímá, co si nastávající rodiče pořídí. A při prohlížení všech možných e-shopů s dětskými vozíky jsem se maličko ponořila i do historie...

Nevím, v jakém vozíku se válela moje maminka, děda říkal něco o tom, že pořídili parádní osmipérák a já jsem našla něco z let dětství mojí Rodičky, který by tomu mohl odpovídat:

Snad v něčem takovém se mohla kdysi vozit moje Drahá Rodička

 No a potom jsem se v čemsi vozila já. Musím se Drahé Rodičky zeptat, zda to bylo něco takového:

Vypadal takhle můj kočárek??? Drahá Rodičko, co ty na to? (edit.: Potvrzeno Rodičkou i starou fotografií s mou maličkostí válející se uvnitř - je to on...)

 

 

 

 

 

 

Když jsem maličko povyrostla, tak jsem dostala kočárek pro svoje plastová miminka - moje nejoblíbenější se jmenovala Barunka a i s tímto kočárkem dodnes spinká na půdě:

Můj kočárek pro panenky. 

No a pak přišlo na svět moje první miminko, to už vím přesně, jaký kočárek měla...

Ve vínové Libertě se vozilo moje první miminko

 

 

Sportovní Liberta mého prvního miminka - jen nebyla zelená, ale červená. Taková koženková hrůzička to byla, ale dítko odvozila spolehlivě.

Moje druhé miminko jsem vozila v hodně podobném kočárku Zekiwa, jen měl trošku jiné kostky na korbičce. Stejně jako předchozí obrázky jsem i tento šlohla na internetu.

Zekiwa téměř totožná s kočárkem mého druhého miminka

Moje druhé miminko mělo sportovní kočárek značky Hauck s kouřovou stříškou, bohužel jsem ho nikde na internetu nenašla a fotografii nemám, protože mi ho tenkrát ukradli dřív, než jsme ho stačili zvěčnit... Našla jsem v hlubinách internetu jeden, který mu je přeci jen trošku podobný.

Hodně podobný kočárek HAUCK mému duhému miminku ukradli. 

Každopádně Liberty i Zekiwa zvládly všechny terény v jakémkoliv stavu a odvezli bez problémů hory nákupů... To už ty novější nedávají.

Když mělo moje první miminko svoje miminko, to se vozilo takhle parádně... No, vlastně moc nevozilo, protože to bylo spíš nosítkové mimčo, ale i tak vlastnilo tento povoz:

Vozítko mého prvního prapotomečka. Držadlo drží moje maličkost.

Ve stejné době jsme k nám na zahradu pořídili ještě kombinaci BébéCar, parádní pohodlná sestava.

Zahradní vozítko u babičky pro mého prvního prapotomečka

První prapotomeček měl u babičky ještě golfáč PegPérego

Já osobně jsem ráda, že kočárek vybírat nemusím, protože trh nabízí nepřeberné množství kočárků. Jeden hezčí než druhý. Fakt bych nevěděla - mými favority by asi byla značka Inglesina nebo Peg Pérego. A nakonec bych stejně asi koupila Fiata, protože se mi líbí a protože na pohodlnou a praktickou Inglesinu by mé dítko muselo mít hodně bohatého tatínka... 

Kdybych byla rodič já, pořídila bych si asi Peg-Pérego XL Fiat 500

Kdoví, jakým vozítkem se bude vozit náš další potomeček. Mohu jen tiše přihlížet výběru nastávajících rodičů. Ale hlavní je, aby kočárek byl pro nového potomečka pohodlný a aby si ho ve zdraví užil a aby ho vozili zdraví a pohodoví rodiče. A třeba někdy i babička... 

Srpen 25

Jsou všude...

Poslední roky jezdím do práce autem a městská hromadná doprava si mě moc neužije. Ale už jsem si koupila tramvajenku (ne, nebudu psát to slovo, které patří spíš k vojenské policii), protože se do cestování "sockou" chystám. Svůj čas v posledních letech trávím buď doma nebo na pražském Andělu a už mě to fakt zmáhá a hlavně přestává bavit, protože mé fyzično i duševno díky tomu citelně chátrá.

Ale k věci. Dnes jsem šla na stanici autobusu v místě mého bydliště cosi vyřídit a zjistila jsem, že je v přilehlém parku výdejní místo Zásilkovny, ale také automat na květiny. Naše končiny jdou s dobou, pomyslela jsem si. A když jsem viděla, co bylo na chodníčku u parku, bylo mi to docela líto...

Automat na květiny

Viděla jsem jen jednu a mazala jsem zase domů. Další jsem pro klid duše nehledala...

Andělé...

Toníček 5

 

Kočičí škorpeníčko

Je hluboká noc a já klasicky nemůžu spát. Kolem druhé hodiny ranní mi to vždycky dělá radost, protože budíka mám nastaveného na pátou, neboť do důchodu ještě pořádný kus cesty zbývá. Tak si pustím televizi, že mě třeba zajímavý pořad uspí. Světlo televize osvítí kočky, které se chvíli před tím poškorpily o mouchu...

PC hvězda!

Dávno, dávno již tomu, co jsem si chtěla založit živnost na práci s počítačem. I přesto, že jsem ho tehdy ovládala už docela obstojně, musela jsem k vydání živnosti doložit doklad, že s počítačem něco umím. Tak jsem se jako poměrně pokročilý uživatel přihlásila na kurs základní počítačové gramotnosti. Dnes, při hledání jednoho dokumentu, jsem v deskách tento cenný list našla. No, a kdo z vás to má??? :D

Tož popojedem...

Poslední roky mě už práce zmáhá a nejenže si v ní denně sahám na dno svých psychických sil, ale mnohdy i fyzických. A protože dělám dvanáctihodinové směny a dělám jich v měsíci víc, než je slušné, jezdím do práce autem. Je pro mne znatelný rozdíl vycházet ráno z bytu v 5:15 nebo 6:00 a večer být doma v 19:00 nebo ve 20:00 (a někdy i déle...)

Cesta do práce i z práce mi autem trvá 10 a 15 minut podle toho, jak chytnu zelenou vlnu. Cesta z práce je vždy o chviličku delší, ale max o těch zmíněných pět minut. Naivně jsem si představovala, že o prázdninách to bude ještě rychlejší a ušetřím tak na cestování víc, než dvě hodiny denně.

O jééé, tolikrát jsem zjara slyšela pět kosy a jiné ptactvo a stále si neuvědomuji, že o prázdninách se snižuje četnost jízd MHD a rozkope se půlka naší matičky stověžaté. 

Takže když jsem si předchozí roky užívala oprav Barrandovského mostu, letos mě čeká anabáze díky uzavřené Plzeňské ulici. Tam, kde jsem dřív projížděla sama jsem dnes strávila příjemný letní večer. Podotýkám, že jízda sockou mi nepomůže, neb autobusy a tramvaje tam trčely také...