Když se huba zamotá

Šel študý chudent v rozpláštěným trháku hruškovi na strýčky. Svítíček měsil, bzučky muškaly, štěk na něj zapesal, zaocasil vrťasem, přesplotil skok a študýho chudenta nohnul do pravý kousny. Zavolal pohotovostní rychlost a ta ho pak odvezla do nemocniční všeobecnice, kde mu říznu unohli.

Tohle mi říkal tatínek, když jsem byla malá. Moc se mi to líbilo a nechápala jsem, jak to mohl někdo vymyslet. Teď už vím, že to nikdo nevymýšlel. Prostě a jednoduše se v lidské hubě zamotala písmenka a už to bylo na světě. A to co z huby vypustíš, ani párem volů nevrátíš, což je někdy velká smůla, ale mnohdy by to bylo docela škoda:

"Mně se ty šaty takhle nelíbí, tu páru mi odkapsej!" (měla říct moje maminka svojí babičce)

"Nebudu si pamatovat, co všechno mám koupit, napař mi to na pipír!" (snad řekl můj děda)

"Au, bouchla jsem se do malečku a ukopla palíček!" (já, když jsem kradla jako dítě třešně a blbě jsem seskočila ze stromu)

"Dnes venku ale pršně hnusí!" (povzdech kamarádky u okna)

"Děti, podívejte se, nad námi letí hnusno lejn!" (tak k nám promluvila paní učitelka na škole v přírodě)

"Vyptáčkujte se, vyletí úsměv!" (můj kolega fotograf)

"Mám takové metro, že nám ujel dojem..." (spolužačka)

"Ručně sbíraný popečný sopel v okolí vybraných sopek je plný minerálů a energie..." (kdysi ve škole)

"Nabuď mi řitíka." (manžel mé kamarádce v posteli před spaním) 

Co se to v nás děje, když se nám takhle huba zamotá? Kolikrát jsem překvapená, co z lidí dokáže vypadnout. Ale zase je o to svět tu a tam trošku veselejší.