Do pudele páce!

Roky, prožité v převážně mužském kolektivu, na mé mluvě zanechaly následky. Tedy ne, že bych láteřila jako dlaždič a dcerkám či Drahému říkala vole, nicméně občas mi to ostřejší slůvko ujede. Tiskárna, hradní prostředí, divadlo a nakonec moje andělská anabáze udělaly zkrátka svoje.

Ale nejen má různá divoká pracoviště, ale i rodinné prostředí se na mně podepsalo. 

Já si to již nepamatuji, ale moje drahá rodička dodnes ráda dává k dobru vzpomínku, kterak se dětské lékařce chlubila mnou, jako maličkým snad ani ještě nebatoletem, že už umím mluvit. Hodná paní doktorka se mamince snažila namluvit, že v mém nesouvislém tlachání slyší to, co není. Trvala si na svém do té chvíle, když jsem já, coby maličký prcek lomcující s rádiem, zcela zřetelě a díky absenci R ještě nejadrně projevila svou nevoli krátkým, stručným a výstižným: 

"Do pudele páce!!!

Mojí drahou matičku prý tehdy polil nebývalý ruměnec a snažila se doktorce říct, že umím i jiná slova a věty, že tohle byl nějaký omyl a že vlastně vůbec ještě mluvit neumím. Doktorka pokývala hlavou a sdělila mamince, že je to sice velmi brzy, ale že mluvit již opravdu umím.

Od té doby se u nás pak mnoho let mluvilo slušně a snad i spisovně, takže můj dětský slovníček byl o mnohá jadrná slůvka ochuzen. 

Ale už jsem to dohnala. A když mi tu a tam nějaký vulgarismus ujede, ani se nečervenám.