Na Temu jsem viděla a chtěla vyzkoušet jejich plátno, štětce, akrylové barvy a čísla. Tak jsem zakoupila a vyzkoušela jednu malou sadu - plátno cca 21x21 cm.
Jako první a možná poslední pokus asi dobrý, ale nakonec jsem přeci je sáhla do vlastních zásob barev i štětců. A přidala kus vlastní fantazie...
Zatoužila jsem (čti okolnosti mě donutily) po rozličných zahradních činnostech. Bohužel můj rodný děd si za svého života nestačil splnit své přání, že celou zahradu vyleje betonem, a tak příroda opět ukázala co umí a neuvěřitelně se rozrostla tak, že se naší zahradou nedá ani projít.
Minule jsem si koupila sadu pil, mačetu, zahradní nůžky, kožené rukavice vysoké až k lokti, protože zuřívá květena má i trny a také jsem zakoupila krásný vázací drát, kdybych se rozhodla něco z květeny ponechat. Doma mám kufr s nářadím, ale nechtěla jsem ho ochudit o kleště, potřebné ke zkracování tohoto drátu a tak mi Drahý polovička dovezl dárek. A přiznám se, že to potěšilo víc, než květina orchidejí (kterou by stejně kočky zlikvidovaly během pár minut...).
Nakupuju už dlouho na Košíku a minulý týden se mi zachtělo mraženého hrášku. Koupila jsem si dvě balení a při přípravě pokrmu jsem si všimla jedné hráškové kuličky, která byla taková trošku jiná, než ostatní. Dala jsem jí na vlhký ubrousek a po pár dnech jsem jí zapíchla do hlíny. Mráz nespálí tedy nejen kopřivu, ale ani hrášek...
Procházím moribundusem, jehož kdosi moudrý nazval odnoží Covidu. Začalo to skoro šestidenní úpornou bolestí hlavy, na kterou nezabíraly žádné prášky. Druhou fází byl dusivý kašel, který trval přes týden. Když kašel ustával, začínala jsem se radovat, že i přes opravdu velkou únavu to mám za sebou. A pak přišla třetí fáze. Přišla tak trošku plíživě... začalo mě bolet v krku. Nejdřív jsem si myslela, že to je z přepracování a nevyspání (jo, mám časově náročnou práci a blbě spím, takže jsem předpokládala, že se to dalo dohromady a projevilo se to bolestí v krku...). Ve čtvrtek jsem proležela téměř celý den a večer to bylo maličko lepší. V pátek to ale nebylo dobré, ale stejné... a to už jsem znejistěla, hlavně proto, že jsme se s mojí Drahou Rodičkou měly jet podívat na našeho nového Potomečka. Každopádně stále jsem doufala, že to nic není a návštěvu u mimina na sobotu domluvila.
V sobotu ráno jsem tuhle návštěvu zrušila. V noci na sobotu jsem myslela, že zdechnu. Knedlík v krku mě dusil a když se mi na pár minut podařilo usnout, tak mě vzbudil ucpaný krk a pocit, že se udusím. Dala jsem mi milion polštářů pod hlavu, nebylo to lepší, ale jako bonus mě z toho začaly bolet záda a za krkem. Objednali jsme si domů Košík s poživatinami a můj Drahý Polovička mi do toho přihodil fífadlo do krku.
Dopoledne jsem se doma plácala jak nasraná postižená muchnička, po obědě jsem si šla lehnout a podařilo se mi skoro na dvě hodiny usnout. Tak snad se vyspím a zítra hurá do práce. Když jsem totiž svým drahým kolegům sdělila, že uvažuji o neschopence, naprosto tuto možnost odmítli, protože za mě sloužit nebudou. Běda jim, jestli je nakazím!!! Makat budou, a ne se válet v posteli!
Když Fanoušek takhle blbnul jako malé kotě, tak se to dalo pochopit a bylo to i docela vtipné. Ovšem v jeho věku by se už jako dospělý a moudrý kocour mohl chovat důstojně. No a prej že ne... Snad tou svou váhou neurve dvířka...
Včera večer jsem na zemi v obýváku našla dvě bankovky. Dlouho jsem na ně zírala a byla docela zmatená. Až po chvíli mi došlo, že jsem něco hledala v knihovně a zřejmě vypadly z nějaké knížky. Vůbec si nepamatuju, že bych je tam dávala, ale asi kdysi ano. V opačném případě netuším, odkud se mohly spawnout...
Před několika dny začal jeden z mých drahých kolegů podivně chrchlat a skučet, že ho bolí celej člověk. Netrvalo dlouho a přidali se dva další. A po dalších třech dnech začal sípat další můj kolega i moje maličkost. Tak jsme se pídili a ten nejstatečnější z nás šel na testy a zjistil, že Stratus, či něco takového. Zkrátka nějaká odnož Covidu.
U mne je to třetí pokus této choroby o mou fyzickou likvidaci. Pokaždé mě šíleně bolela hlava, v prvních dvou případech tři dny, tentokrát Covid přitvrdil a skučela jsem se šílenou migrénou skoro šest dní. Začínala jsem s Ataralginem, pokračovala Acifeinem a nakonec jsem hltala Valetol jako lentilky. Jediným výsledkem mého požírání těchto farmak bylo, že jsem si rozhodila žaludek.
Když po šesti dnech migréna jako mávnutím kouzelného proutku zmizela, radovala jsem se, že už to mám za sebou. Ale kdeže. Covid začal druhé jednání a poslal na mne kýchání, doprovázené dráždivým kašlem. Takový - když kašlete, tak se vám dělá zle ze sebe sama. Moc prima je to. Po třech dnech už mám tak namožené břišní svaly (samotnou mě překvapilo, že ještě vůbec nějaké mám), že se bojím zakašlat, abych se nepočurala. Zatím držím, ale jestli to takhle bude pokračovat, tak si budu asi muset sehnat nějaké pampersky nadměrné velikosti. Včera jsem sotva dojela z práce domů a doufala jsem, že choroba kulminuje a že tři dny volna, které mě čekají, už budou v pohodě. Covid je však jiného názoru a v noci přitvrdil. Ke kašli a kýchání jsem začala i posmrkávat. Mám pocit horečky, ale teploměr potvrzuje, že jsem chladná a nemíní naměřit přes 36,3°.
"Zničím tě, šmejde!", zasípala jsem na Covid a objednala si hromadu léků. Covid se jen uchechtnul a skočil i na mého Drahého Polovičku, který už asi tři hodiny leží s migrénou a kašlem a Paralenem.
Já se ale nevzdávám a do boje jsem nasadila Bromhexin a Virostopy. Někde jsem četla, že to funguje i proti SARS-CoV-2, tak třeba jo, nebo víra tvá tě uzdravila nebo placebo, ale zkusit se to musí...
Před šesti lety jsme se dopoledne s Drahým Polovičkou vypravili na sever naší vlasti, abychom si domů přivezli malé chlupaté klubíčko jménem Miky Lucky Life, kterému jsme okamžitě začali říkat František. Nebo spíš Fanoušek, Fanda... Uteklo to s ním jako voda a doufám, že spolu prožijeme ještě hodně let.
 |
| 8. leden 2020 |
 |
| 8. leden 2026 |
Před deseti lety jsem šla naposledy do "mého" divadla jako jeho zaměstnanec. Po tolika letech, které jsem tam prožila, mi bylo docela smutno. Divadlo, zvlášť tohle, byl úplně jiný svět než je ten "venku". Měla jsem to tam moc ráda, ale věci s mění a život jde dál. Pár měsíců mi trvalo, než jsem si zvykla na život normálních smrtelníků a hlavně na normální denní režim. V divadle se živoří dopoledne, přežívá odpoledne, pracuje večer a jásá celou noc. Je normální kolegům volat ve dvě v noci, ale naprosto nemorální jim volat v deset dopoledne.
Roky v divadle byly krásné, ale bylo jich dost. Ráda budu vzpomínat, ale v nejlepším je třeba odejít a nevracet se.
Ovšem jako divák se tam uričtě ještě párkrát objevím. Jen budu na jeviště koukat z té druhé strany.
Tak už je tady zase další rok. Pořád věřím, že nebude horší, než ten minulý a doufám, že bude maličko lepší. Hlavně, abychom ho všichni přežili ve zdraví, v míru a alespoň trošku v pohodě.
 |
| Maruška se svými bodyguardy |