Boty, botky, botičky

Když jsem si dřív kupovala boty, záleželo hlavně na tom, jak se mi líbí. Funkčnost byla až na druhém místě, pak jsem přihlédla k ceně a pohodlnost trčela až někde úplně nakonec, pokud vůbec.

Roky nosení vysokých kramfleků a úzkých špiček bot se na mých nožičkách ale značně podepsaly a tak už kritéria výběru bot změnily priority. Již pár let trávím zimní období v příšerných gládách za příšernou cenu, které se původně rozšířily jako pracovní obuv londýnských přístavních dělníků.

V létě nosím pohodlné a vesměs nízké platfusačky, které mají do krásy také docela daleko. 

Dnes ovšem nastal problém. Ráno jsem musela vyrazit na druhou dávku podání mikročipu do Thomayerovy nemocnice a venku pršelo. Na pantofle to už nebylo a na martensky ještě ne. Vzala jsem si ty nejpohodlnější balerínky, které jsem doma měla a sotva jsem dolezla z nemocnice domů. 

Doma jsem prohlédla celý obsah mého botníčku a rozhodla jsem, že si musím koupit boty na toto období. Myslela jsem především na nějaké hezké, kožené a měkkoučké mokasínky. Deichmann, Humanic a CCC nenabídlo nic, v čem by má něžná nožka ladně a pohodlně spočinula. Vytáhnu tedy o pár bankovek víc, pomyslela jsem si, a zamířila do Salamandera. Joj, tam měli jedny krááásné, přesně takové, jaké bych si představovala. Z ceny jsem sice šla malikčo do mdlob, ale musela jsem je mít. Paní prodavačka mě ale přesvědčila o tom, že je mít nemohu, protože nemají moje číslo. Když jsem přestala plakat, navštívila jsem jako poslední možnost prodejnu Tamaris. 

V Tamarisu jsem koupila botky, které se mi nelíbí. Jsou to totiž kecky, které jsem nikdy moc nechtěla nosit. Ale jsou měkkoučké, pohodlné a na nožce jsou jako bačkorky. Už jsem je vyzkoušela při nákupu potravin na další týdny v megahypersupermarketu.

Z ceny, které jsem za ně vyplázla, jsem ale stále maličko otřesená ještě teď. Zřejmě je to daň za ty kramfleky botek mého mládí.