V životě jsem přečetla tuny knih všemožných žánrů. Moje první knížkou, kterou jsem samostatně přečetla byl slovensky psaný Buratino o mých prvních prázdninách u tety na Slovensku, protože pršelo a nebylo co jiného dělat, pokud si jeden nechtěl hrát na vodníka a skončit se zápalem plic. A od té doby mi jaksi bylo vždycky jedno, jestli jsem četla knížku slovensky nebo česky. Jako malá, adolescent či jako už "cátnice" jsem se vždycky plácla večer do postele s knížkou a četla dobu přiměřenou napínavosti knihy, leckdy až do rána. S přibývajícím věkem a zhoršujícím se zrakem to už tak dobře nešlo a když jsem vyfasovala brýle, smutně jsem zjistila, že v posteli se mi v nich čte blbě. Tak už několik let knihy skoro nečtu a hlavně je nekupuju, protože knihovna opravdu není nafukovací...
Letos jsem udělala výjimku. Knížky od Dana Browna jsem četla všechny a už jsem si řekla, že mi to dělá takové problémy, že si další nepřečtu. Jenomže to nesměl napsat knížku Tajemství všech tajemství, nebo jsem se alespoň o téhle knížce a hlavně jejím obsahu neměla dozvědět. Brownovy knihy jsou zajímavé tím, že v ději popisují místopis a památky prostředí, ve kterém se odehrává. A popisy jsou to dost fascinující a zajímavé. Tajemství všech tajemství se odehrává v Praze a jakmile jsem se to dozvěděla, věděla jsem, že tu knihu prostě MUSÍM mít. Čekala jsem přes půl roku na den, kdy kniha vyjde a 9. září jsem se dočkala. Ne, nestála jsem frontu kdesi na Václaváku, kde Brown první výtisky zájemcům podepisoval, starší moje miminko mi jí objednalo v knihkupectví Dobrovský blízko mé práce a tam jsem si jí hned ten den vyzvedla.
Protože s knihou budu hodně cestovat, zatoužila jsem po knižním obalu. Věděla jsem, že mám doma jeden luxusní kožený a tak jsem se nestresovala. Jenomže kniha je příliš tlustá a do koženého obalu se nevešla. Tak tedy pořídím látkový. U Dobrovského jich mají hafo. Ale problém byl, že se do knihkupectví dostanu až za tři dny a já obal prostě chci HNED.
A tak se konečně dostáváme k jádru pudla tohoto příspěvku. V noci, když se mi tradičně nedařilo spát, myslela jsem na obal tak intenzivně, že když ráno Drahý polovička vypadnul asi v šest do práce, vplížila jsem se do své látkové syslírny a zkoumala zbytky pláten, které zůstaly po rouškové invazi. Našla jsem a na kuchyňské lince (nechtělo se mi vytahovat žehlicí prkno) jsem se pustila do tvorby:
 |
| Nejdřív jsem si změřila látku, kterou jsem na rouškách měla nejraději a ustříhla stejně velký kus vlizelinu |
 |
| Vlizelín jsem přižehlila k látce, na jednom místě tak dokonale, že se připálil, ale zbytek už byl v pořádku |
 |
| Kratší okraje jsem založila a prošila asi 1 cm (v mezeře šicího stroje je vidět asistující Fanoušek) |
 |
| Vyměřila jsem si záložky a přišila je |
 |
| Druhou látku jsem ustříhla na spodní část, přišila jí a pak jsem obal obrátila na líc |
